Protektor

Ústředními hrdiny českého filmu „Protektor“ jsou manželský pár Emil a Hana Vrbatovi. Emil pracuje jako reportér v Československém rozhlase, Hana je oblíbenou herečkou milostných filmů tzv. první republiky. Jejich poklidné manželské soužití zcela naruší nová politická situace, která nastává na sklonku 30. let. Hana je totiž židovského původu. Její herecký kolega po tzv. mnichovské zradě naléhá na Hanu, aby s manželem emigrovala pod falešnými doklady, neboť s největší pravděpodobností to budou právě Židé, kterých se budoucí politická situace bude dotýkat nejvíce. Poněkud naivní žena, která navíc miluje svou slibně rozjetou filmovou kariéru, si odmítá připustit jakékoliv nebezpečí a i přes prosby a varování svého hereckého partnera v Čechách zůstává. Situace se stále zhoršuje. Území naší země je obsazeno Němci, je vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Židovské obyvatelstvo je fakticky vyloučeno z jakéhokoliv veřejného života. Hana musí opustit milovanou práci, je uvězněna mezi zdmi bytu, neboť lidé její rasy mají omezené vycházení. Nátlakům však čelí také Emil ve svém zaměstnání. Do čela rozhlasu se dostává stoupenec Říše. Manželství s Židovkou je Emilovi vytýkáno a využito jako prostředek k vyvíjení nátlaku. Emil ve snaze ochránit svou ženu, podléhá svému nadřízenému a natáčí relace propagandisticky vyznívající ve prospěch Říše a německého umění i průmyslu. Nelehkost a zoufalství celé situace se promítne i do jeho manželského života, mezi Emilem a Hanou dochází k prohlubující se krizi. Mladá žena si je sice vědoma skutečnosti, že manžel svou zdánlivou oddanost Němcům projevuje zejména kvůli ní samotné, aby ji ochránil, nicméně osamění, touha po světle filmových kamer – to vše nakonec v Haně vyvolá naprosto nelogické chování. Naváže zvláštní přátelský vztah s promítačem sousedního kina, jímž se nechává fotografovat přímo na ulici v místech, kde je přístup Židům přísně zakázán. Vše se ještě zhoršuje po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora. Spletitost událostí vrcholí ve dnech po atentátu na Heydricha a jeho následné smrti. Jak dopadne příběh Emila a Hany? Podlehne Emil stále většímu nátlaku ze strany svého nadřízeného zapudit navždy svou ženu a vydat ji nelítostnému osudu v transportu do koncentračního tábora? Může zoufalství pramenící z bezvýchodné situace vést i k provedení činu, který by u poddajného Emila Vrbaty nikdo neočekával?

Ceny: Český lev 2010: nejlepší film, režie, scénář, herečka (Jana Plodková), střih (Pavel Hrdlička), hudba, Kristián 2010: nejlepší hraný film, Starz Denver Film Festival 2010: nejlepší hraný film, MFF v Krakov 2010: Cena Off Plus Kamera

Adolf Hitler kdysi prohlásil, že Čech je cyklista, který se nahoře hrbí, dole však šlape. Právě tento citát uvozuje druhý celovečerní film autorského trojlístku Geisler - Najbrt - Tuček, který odbornou veřejnost zaujal už před šesti lety debutem Mistři, a naplňuje ho hned ve dvojím smyslu. Předně vypráví příběh manželů Vrbatových, jejichž vztah prochází na přelomu 30. a 40. let minulého století těžkými zkouškami. Nejdřív herečka Hana velmi rychle vystoupá k nebi filmové slávy a po nástupu fašistů kvůli židovskému původu stejně rychle padne na dno. Rozhlasový reportér Emil se rozhodne ochránit ji tím, že se dá do služeb německé propagandy. Stane se jejím protektorem, aniž by o to Hana skutečně stála. Ani jeden z manželů v tu chvíli ovšem netuší, že jízdní kolo brzy vstoupí do jejich života osudovým způsobem, a to v dobu nejméně vhodnou - po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, kdy všudypřítomné tlampače hlásí, že jeden z pachatelů prchá na dámském bicyklu.
Osudy smíšených manželství za okupace se už staly námětem nejednoho filmu (mj. vynikající Daleké cesty režiséra Alfréda Radoka, 1949). Snímek režiséra Marka Najbrta se od většiny svých předchůdců liší tím, že se na dobu dávno minulou snaží nahlížet ryze moderními vyprávěcími prostředky. Zatímco u obdobně pojatého Normalu (2009) režiséra Julia Ševčíka nedávno zvítězila forma nad obsahem, tvůrci Protektora sestrojili dokonale promazaný stroj, v němž do sebe ozubená kolečka zapadají s milimetrovou přesností.
Pečlivá výprava, strojově neúprosná hudba, která šikovně staví na elektronicky stylizovaných gershwinovských smyčkách, rafinovaná práce s obrazem, kdy černobílou kompozici jen vzácně rozbíjí akcent červené (při milování, plakáty se seznamy popravených...), k tomu teskně vědoucí oči Jany Plodkové... Možná až škoda, že to tvůrci propočítali s takovou přesností, život totiž není rovnice, realita bývá ještě nevyzpytatelnější a překvapivější.
Jaroslav Sedláček, 36.LFŠ 2010

Po oceňované hořké komedii ze současnosti Mistři (FP 4/2004) natočil režisér Marek Najbrt opět ve spolupráci se spoluscenáristy Benjaminem Tučkem a Robertem Geislerem okupační drama Protektor. Název je odvozen nejen podle funkce nenáviděného Reinharda Heydricha v Protektorátu Čechy a Morava, ale má i širší konotace. Tak jako nacisté flagrantně popřeli význam slova protektor tedy ochránce, podobně se protagonista trpkého příběhu, rozhlasový reportér a hlasatel Emil Vrbata, stává během okupace z ochránce své židovské manželky, herečky Hany, jejím „protektorem“. Opatrnický muž si totiž stále více zadává s nenáviděným režimem, přičemž se vymlouvá na nutnost zachránit ženu. Jejich vztah se však kvůli tomu postupně hroutí. Emil se zapletá s kolaborantskou kolegyní Věrou a s mladičkou novinářkou Kristou, Hana zase vyhledává přátelství s promítačem Petrem, který jí nabídne únik z tíživé reality pomocí morfia. Děj se odehrává v letech 1938-42, ale je rámován dnem atentátu na Heydricha. Souhrou bizarních náhod ve stejný den Emil z nutnosti ujede na ukradeném kole, a pak má strach, že by mohl být podezřelý ze zločinu, neboť běsnící nacisté pátrají po podobném kole jako po stěžejním důkazu. – Motiv kola (případně cyklistů) se stává klíčovým prvkem stylizace vyprávění (objevuje se v úvodních titulcích a je využíván k „předělům“ podobně jako montáže dobových dokumentů), k níž patří i použití různého tónování obrazu. Tvůrci zručně pracují s dobovými atributy i s aspekty moderního retrofilmu. Využívají prostředí prvorepublikové kinematografie (scény z natáčení Hančina filmu, postava jejího kolegy Fantla apod.) a zachycují atmosféru válečného rozhlasu (jak v hlášeních, tak v sekvencích z rozhlasové budovy), jenž měl tehdy stejnou roli jako dnes televize. Podstatné jsou ovšem nadčasová „ideová“ a morální dilemata, jež musejí protagonisté řešit. Charakterizace těchto problémů i postav je poněkud schematická, což ovšem odpovídá celkovému ladění snímku, který – též díky kvalitnímu hereckému obsazení - o hodně převyšuje letošní českou produkci.
Tomáš Bartošek, Filmový přehled 2009/10