Proces s vrahy Martynové [TV inscenace]

POZOR, SPOILER

Připravuje se soudní síň a sotva se otevře, nahrnou se dovnitř lidé. Souzených je více, ale hlavní je novinář Michal Mikovec. Další je jeho kamarád a herec Štefan Korejs a také MUDr. Jan Klapáč.

Nyní se vrátíme do minulosti. Novináře Mikovce trápí nedostatek peněz. Potřebuje nutně padesát tisíc a je zde žena Margit Martinová, která je má. Ona je dědička miliónů a dala Mikovci vybrat. Buď padesát tisíc, nebo kriminál. On totiž Mikovec dluží výše zmíněnou sumu právě jí. A pokud by jej udala, končil by v lochu. Je tedy jasné, že novinář bude volit svatbu. Tuto zinscenuje později obviněná trojice. Před obřadem jí Mikovec sundá brýle, aby neviděla, co podepisuje, a ona, vedena jeho rukou, tak učiní.

Když pak ti tři sedí v zábavním podniku, dočtou se o neštěstí v Tatrách. Začnou přemýšlet o tom, že by se tam mohla Margita… Když pak začne Klapáč uhánět Mikovce o peníze, je tento zatčen. Na policejní stanici jej obviní z podvodu ve Městě Mělník. Mikovec však tvrdí, že v té době byl v Paříži. Celý měsíc. U téhož vyšetřujícího komisaře se pak ocitá i Klapáč. Přiznává, že hrál falešného oddávajícího úředníka, ale k dalšímu se nezná.

Další předvedený lump Korejs na stole vidí kufr s Margitinými věcmi - a ihned to všechno přizná. Ovšem důkazy chybějí, a tak musí vyšetřování pokračovat.
--------------------------------
To pokračuje již přímo na místě zločinu, totiž v Tatrách. Jde zde spíše o pokus rekonstrukce. Mikovec vypovídá, že Martinovou zabil Štefan ve vzteku, že si z něj dělala legraci. Její mrtvolu pak ukryl pod kameny. Na místě samém se objevuje Mikovcův otec. Jsou nalezeny kosti a soud pokračuje. Klapáč vytahuje svůj trumf, totiž zápis z policejní stanice, že tam byl vyslýchán kvůli extempore v baru s nějakým mužem. Tento důkaz však Doktor Píka neuznává. Na to Štefan reaguje tak, že mění datum vraždy. Na ten den již Klapáč alibi nemá. Pokusí se mu je udělat žena pochybné pověsti. Objevuje se další svědek, dentista Sixta, a ten prohlašuje, že ve vlaku do Košic viděl jen ty dva. Klapáč tam prý nebyl. JUDr. Vítězslav Kostka, Klapáčův advokát, jej ihned žádá, aby to řekl u soudu. Jenže tam Sixta provede pravý opak a sdělí všem, že v onom vlaku Klapáče viděl. Jeho svědectví je posléze zpochybněno. Další svědek tvrdí, že celá věc se stala dle Klapáčovy chystané knihy. Ale i Mikovec se přidává na stranu žalující a tvrdí, že Klapáč s nimi u mrtvé byl a údajně ji obral o věci.

Porotě je pak položeno sto čtrnáct otázek a soud vynáší rozsudek…

"Tento příběh byl volně inspirován skutečným kriminálním a soudním případem. Odehrál se v Praze a v Tatrách v letech 1926-1928 a byl později označen za jeden z největších, ne-li vůbec největší, jaký předmnichovská republika zažila. Přesto se tehdejší policii a justici nepodařilo objasnit a uzavřít případ tak, aby ještě dlouho po skončení procesu nevyvolával oprávněné otázky. I když soud vynesl rozsudky, zůstal případ svým způsobem otevřený, a tak je také zachycen ve scénáři, který zůstal v základním půdorysu věrný skutečnosti," říká scenárista Václav Šašek, autor dvoudílné televizní inscenace Proces s vrahy Martynové.

Proces zabíral první stránky tehdejších raníků i večerníků, novin všech politických stran a směrů. Proč tolik senzace? Do té doby pro vraždu před soudem stávali většinou lidé, kteří trestný čin páchali z běžných pohnutek: žárlivost, sociální motivace, loupež. Tentokrát se před soudem pro vraždu ocitli tři mladí intelektuálové: lékař, spisovatel, esejista, překladatel, divadelní kritik a recenzent - v jedné osobě, známý novinář se styky ve vysokých kruzích a herec.

Tři přátelé - lékař a ambiciózní literát Klapáč, novinář Mikovec a herec Korejs se seznámí s nepříliš pohlednou avšak zámožnou ženou - Margit Martynovou, která z Ameriky zavítá do staré vlasti. Novinář Mikovec řeší svou permanentně tísnivou finanční situaci fingovanou svatbou s Martynovou, při níž plně spolupracují jeho přátelé. Nezákonnost sňatku je však odhalena a Martynová trvá na řádném, platném obřadu, jinak Mikovcovi hrozí soud a vězení. Pomalu uzrává plán zbavit se této ženy, pozvat ji do Tater a předstírat, že se stala jejich obětí. S fantazií vymyšlená léčka má však slabinu a tři přátelé se octnou ve vyšetřovací vazbě, kde nakonec vypovídají proti sobě...

Prázdná soudní síň, do které se co chvíli nahrne senzacechtivý dav, aby sledoval proces... Případ, který se skutečně stal v letech 1926-28 a nebyl vlastně nikdy vyřešen, i když vrahové Martynové byli odsouzeni, posloužil scenáristovi Václavu Šaškovi vlastně jen jako záminka k tomu, aby vykreslil situaci ve společnosti I. republiky, kde se příběh odehrál. Zápletka PROCESU S VRAHY MARTYNOVÉ je prostá – tři přátelé, dr. Jan Klapáč, lékař a spisovatel, žurnalista Michal Mikovec a neúspěšný herec Štefan Korejs, jsou obviněni z vraždy starší, bohaté ženy, která se vrátila z Ameriky a nalezla smrt kdesi v Tatrách. Ve dvou večerech tedy může divák prožít to, co snad kdysi prožívali lidé nad stránkami novin, zevrubně informujících o největším případu předmnichovské republiky. To, že se nakonec nedozvíme, jak to vlastně doopravdy bylo, není podstatné. Jde spíše o rozkrytí charakterů, které proti sobě stanuly v roli obžalovaných, jejich obhájců a soudců.

Scénář, původně zamýšlený pro filmové zpracování, byl patrně pro televizi upraven a rozšířen, takže v první části trpí určitou rozvleklostí (ale to je stará bolest dvoudílných inscenací, že se první díl stává prodlouženou expozicí dílu druhého). Téma je však natolik atraktivní, že je možno udržet pozornost diváků pro oba večery. Režisér Petr Koliha zvolil volné tempo vyprávění, které známe z francouzských psychologických filmů. Vstupujeme s ním do světa na první pohled klidného, bezstarostného, kde se lidé baví po kavárnách a rozptylují v nočních barech. Ale přece jen — napětí ve vzduchu, nervozitu jako by signalizovala hudba Miroslava Jelínka, namodralé světlo nočního baru, zkreslující tváře do podoby přízraků i zdánlivě bezstarostné tlachání v kavárně. Všichni ti lidé jako by byli nabiti velkou vnitřní ctižádostí, snahou na sebe upozornit za každou cenu, někam to dotáhnout a přitom se nenamočit...

A tenhle pocit se nám utvrdí v soudní síni – senzacechtivý dav, lhostejný k smrti, ale dychtící po čemkoliv zvláštním: svědek, který ze svého vystoupení udělá podivné psychopatické vystoupení (Josef Abrhám); soudce Pika (Luděk Munzar), decentní a přece stále přemýšlející o tom, jak to prostřednictvím procesu dotáhnout výš. V tomto světě, tak „laxním k věcem morálky“, pak zcela cizorodě působí jako symbol dávno zapomenutého světa cti a spravedlnosti komisař Pilař (Radoslav Brzobohatý).

Dětmi své doby jsou právě ti tři — obžalovaní. Michal Mikovec (Karel Heřmánek) – uhlazený hezounek se spoustou známostí, který se pro jistotu zahaluje při procesu do tajemného mlčení. Štefan Korejs (Vladislav Beneš), herec-šmirák, přehrávající na jevišti i v životě, zbabělec, ochotný prodat kohokoli za cokoli, příživník, který na svou chtivost doplatí. Ale především je to dr. Jan Klapáč, v němž Ondřej Pavelka vytvořil jednu ze svých nejlepších televizních rolí. Tento herec expresivního výrazu, hodícího se spíše pro jeviště, tu předvedl sugestivní studii „malého českého Mefista“. Je na první pohled milý, šarmantní, vtipný. Za touto sympatickou maskou jen občas probleskne zrůdná podstata. Je sžírán chorobnou ctižádostí, pohrdá vším obyčejným, a proto se stále stylizuje do nejrůznějších rolí. Z jeho jednání nikdy není zcela jisté, zda opravdu prožívá, či zda je to zase jedna z jeho nových her. Jednou diktátor, snažící se vnutit ostatním svou vůli a pak jen z povzdálí přihlížet tomu, co rozpoutal, jednou Dostojevského Raskolnikov, vyžívající se v tom, že se stal obětí sebe samého. Na procesu jej zajímá především to, kolikrát se jeho jméno ocitlo na stránkách novin. A divák pochybuje, zda je ten člověk schopen uvědomit si důsledky svých činů, když s křivým úsměvem neustále opakuje soudu svůj jediný argument: Vždyť to byl jen žert...

Proces skončil, vrahové byli odsouzeni, soudní síň je prázdná. A my můžeme číst z obrazovky fakta, dosvědčující, že pro nikoho nesplnil proces jen očekávání. Pro soudce neznamenal závratný vzestup, Klapáč se nestal slavným spisovatelem. Ale pro nás zůstal hořký pocit – žijí stále mezi námi, ctižádostivci, jimž se může něčí smrt stát stupínkem ke slávě či kariéře, senzacechtiví, naivové i malí čeští Mefistové, snažící se ovládat živé lidi jako loutky na nitích...

SOPROVÁ, Jana. Proces s vrahy Martynové. Scéna. 1989, roč. 14, č. 2, s. 5. [upraveno]