Případ pro začínajícího kata

Poetické filmy svou   složitostí dějepravy textem   a obrazotvorností nikdy   neměly u běžných diváků   na růžích ustláno a tak   stále platí, že svou   koncepcí jsou spíše vedeny   do skupiny náročného   diváka. Jsou to filmy   převážně umělecké, z   nichž na vrcholu je dodnes   nepochopený filmový počin   Věry Chytilové „Ovoce   stromů rajských jíme“   (1969). Režisér Pavel   Juráček si vzal na paškál   třetí knihu Gulliverových   cest Jonathana Swifta a pro   svůj film si dle toho napsal   scénář. Celý koncept   Swiftových myšlenek ale   pojal jako předobraz   socialismu v celém své   fantazijním spektru, kde si   kupodivu může každý divák   najít to své. Snímek je   skutečně tak složitý, že   ani dnes se pořádně neví,   kam to zařadit. Jak se   uvádí ve filmových   materiálech, má to být   satira, tragikomedie,   absurdní drama, pohádka pro   dospělé, nebo snad i v   jistém měřítku politický   film? Stejně jako kniha je   filmová etuda rozdělena do   kapitol a naprosto skvěle si   pohrává s realitou a snem, s   přítomností a minulostí,   poezií a satirou. Lubomír   Kostelka v neobvykle hlavní   roli, tedy v roli Gullivera,   danou vážnost i nadhled   pojal sice skromně, ale v   celém svém spektru   adekvátně. Magičnost   každé kapitoly podpořené   výbornou kamerou Jana Kališe   už jen podtrhuje danou   fantazii ve filosofickém   rozhraní, každé vzývané   problematice. Mnohé myšlenky   jsou však nadčasové a   stále vedou k zamyšlení.   Příkladem může být scéna   jízdy autem zničenou   krajinou, kdy se Gulliver   ptá: „U vás tu byla   válka?“ A dostane se mu   odpovědi: „Ne, co vás to   napadá.“ A takové   myšlenky byly bohužel   kamenem úrazu pro tehdejší   cenzory, a tak film dopadl,   jak dopadl. Každopádně v   době dnešní se jedná o   filmové dílo, ke kterému je   správné se vracet a to   hlavně kvůli inspiraci   významu a výstrah. Jak by se   takový cizinec tvářil při   pohledu na svět současný?

Já jsem sice narážky   pochopil, ale celkově to byla   strašná volovina. Mne by   zajímalo, zda autor věděl,   o čem se to vůbec točí a   nebo zda byl pod drogami. A   tak to mohl být zajímavý   film.

Jeden z nejoriginálnějších   pohledů na československý   socialistický Absurdistán.   Film plný náznaků,   narážek a jinotajů, ale   přitom tak srozumitelný a   jasný. Už po srpnové   okupaci vznikla mrazivá   výpověď o době, jejímuž   tlaku nakonec autor filmu,   Pavel Juráček, podlehl.

Tento film se ani nedá slovy   popsat. Bez nadsázky se   ovšem jedná o jeden z   nejlepších českých filmů   vůbec. Snese srovnání s   tím nejzajímavějším ze   světové kinematografie a   zároveň je to zcela intimní   Juráčkův výpověď. Kdo   jednou zkusí, musí se na to   dívat znovu a znovu a je to   čím dál lepší...