Překonat sám tisíce mil

U filmů Yimou Zhanga, odehrávajících se v   současnosti, oceňuji především hlubokou   lidskost. Tento film není výjimkou, ale pocity   vyvolané tímto příběhem nebyly až tak   hluboké, aby se dostaly až do mého nitra a   „zaryly se mně pod kůži“. Mimo emotivní   vztah otce a syna, který je univerzální a   může se samozřejmě odehrávat kdekoliv na   světě, je zde jemně ukázána rozdílnost obou   kultur. Hlavně co se týká projevování citů.   Japonskou náturu plně vystihují slova napsaná   v dopise umírajícího syna: „Lidé nikdy   nerozuměli mé posedlosti lidovou operou. Byl   jsem jí přitahován, protože odráží můj   vlastní život. Dospěl jsem ke zjištění, že   já jsem ten herec za tou maskou…“ Pro   evropského diváka má film i jeden naučný   efekt. Lidé, kteří nedokáží rozpoznat   Japonce od Číňana, což je nepochopitelné, a   jejich rozdílné jazyky jim splývají v jedno,   což je ještě nepochopitelnější, mají   možnost přímého srovnání. Že tomu tak je se   ani nedivím, protože většina diváků   upřednostňuje filmy s dabingem a tudíž nejsou   v „obraze“. Jeden takový příklad z praxe.   Ve vietnamském obchodě se malá holčička ptala   své matky jakou řečí mluví prodavači mezi   sebou. Matka jí odpověděla, že po japonsky. Co   však s tím?