Pramen panny

POZOR, SPOILER

Těhotné děvče Ingeri volá Ódina. Selka Märeta, takto manželka pána zdejšího dvorce, chce, aby jela do kostela se svíčkami, jenže je zvyk, že tam s tím vždy jede panna. Takže má jet její dcera Karin. Té se nechce z postele, ale nakonec vstává a vymýšlí si, co na sebe. Otce Töra pak přemluví, aby Ingeri jela s ní. A tak se i stane.

Po cestě při odpočinku Karin tvrdí, že by s mužem bez sňatku neulehla, ale Ingeri, že se to stát může, když je muž silnější. Karin tvrdí, že by se bránila. Potkají i muže, s nímž včera Karin tančila. Ingeri žárlí, a tak jí Karin vrazí políček. Pak pokračuje sama, protože Ingeri tvrdí, že již dále nemůže. Zůstane u jakéhosi muže. Ten je však otravný, a tak od něj uteče a nechá tam i koně.

Karin potká tři bratry. Rozdělí se s nimi o chléb, ale je za to znásilněna. Vidí to i Ingeri, protože ji dohonila. Také vidí, jak ji praští klackem. Strhají z ní šaty, nejmladšího nechají u koz a utečou. Chlapec se pokusí mrtvolu zahrabat, ale nakonec uteče i on. Všichni tři pak dojdou až ke dvorci, kde bydlela Karin. Jenže to oni nevědí. A také proto dá jeden z bratrů Karinině matce její šaty, které ona bezpečně pozná. Proto zavře všechny tři v domku, kde je nechali přespat, a vše řekne manželovi. Ten neváhá a jde. Narazí na Ingeri, ta mu poví, co viděla. On vezme saunu a posílá ji pro řeznický nůž. Následně vstupuje do domku, kde jsou ti tři, aby je ztrestal za jejich zločin.

Centrální scénou filmu Pramen panny je krutý výjev znásilnění zemanské dcerky Karin zdivočelými pastevci v horách, inspirovaný středověkou legendou. V režijně i kameramansky mistrovské dramatické sekvenci prudce kontrastuje s brutálním činem pastorálně vyladěná nálada lesa na jaře. V žádném jiném Bergmanově filmu nenajdeme tak prosluněnou přírodní scenérii. Příroda jako by lhostejně přihlížela lidské bestialitě: drsné pohlavní zasvěcení panenské Karin a posléze i její zavraždění se odehrají na malebné lesní mýtině zalité sluncem. S postupující dramatickou gradací se harmonie rozbíjí. Do kompozice předtím idylického přírodního obrazu vtrhne samorostlá „scénografie" lesního porostu: výhled na násilnický akt přetíná zešikmený kmen stromu jako hrůzná diagonála. Ve filmu Bergman polemizuje s biblickými dogmaty. Zeman Töre (Max von Sydow) je Bohu ortodoxně oddaný - při rodinné večeři inscenované jako Poslední večeře Páně dominuje „kristovsky" v centru stolovníků. Bolest ze ztráty dcery a potřeba msty však přebijí zemanovu bohabojnost. Jako by chtěl Boha ze sebe vyrvat, když s nadlidskou silou rve ze země strom i s kořeny. V okamžiku krvavé msty se i on stane rozlíceným vražedníkem, který s rituální důkladností likviduje jednoho násilníka za druhým.
Kino AERO