Pokušení paní Antonie

"Pokušení paní Antonie" byla česká tzv. "lidová" komedie, na níž až s řezavou ostrostí byly vidět vynikající ale i stinné stránky čs. filmové tvorby. K jasným zde patřila především představitelka hlavní úlohy Antonie Nedošinská. Herečka, pro kterou se vžil čestný titul "česká máma", herečka, nad níž v těch dávných časech nebylo. Způsob, jakým dokázala podat svoji hodnou maminku s pohotovou vyřídilkou, sypající lidová úsloví, která jen v jejím podání byla odpustitelná, ale vždy tvořila platnou součást všeho humoru filmu, tento způsob s jejím širokým a šťastným úsměvem a slzami na krajíčku byl téměř okouzlující. Režie to samozřejmě věděla, proto děj nastavovala jen kvůli ní vložkami a místy až nehoráznými, které zachraňovala a proměňovala ve výbuchy veselí v obecenstvu právě jen uměním Nedošinské.

A tak se vedle ní i Lídě Baarové určitě hrálo veseleji a srdečněji a hlavní mužská role patřila Jiřímu Plachému, který si ve filmu zahrál ministra a muže v tzv. nejlepších letech měla určitou vyrovnanost v charakteristice klidnými a vláčnými gesty a blahovolnými úsměvy. Jistě, že si tenkrát diváci přáli, aby naši herci prorazili a věděla o nich cizina. Ale na druhé straně ti přemýšlející si přáli, aby cizina nikdy neviděla film, jakým byl třebas ten, o kterém je zde řeč. To by byla ostuda, kdyby zahraniční diváci viděli, jak naše režie vypodobnila prostředí, v němž a jak se pohybují českoslovenští demokratičtí ministři ve společnosti cizích hostů. Tito se baví se svými dámami o tom, jak se nacpali, a ministr na recepci přivede z kuchyně kuchařku, která si s hosty připíjí šampaňským, baví se svým samorostlým způsobem, tančí atd.

Takové nehoráznosti, byť jen filmové, se předváděly především proto, že režii scházelo buď na obratnosti nebo na společenském vzdělání tolik, že vůbec neuvažovala o možnosti Nedošinskou udržet v popředí zájmu i bez takových pomůcek a obezliček lidových ochotnických frašek. Obecenstvo se však smálo, jak paní Nedošinská roztáčela mezinárodní společnost ministrových hostů, ale neuvědomovala si při své náladě, že jeho smích šel na účet představ o společenské kultuře představitelů vlády republiky. Ale ruku na srdce, ono se toho za těch bezmála osmdesát roků zas až tak moc ve filmových naivnostech a nehoráznostech nezměnilo.

Paní Antonie je starší dáma a má dceru na vdávání. Ta shání práci, aby mohla své dceři dát věno a vůbec ji zabezpečit. Náhodou se naskytne místo u pana rady Domanského. Je to mladší muž, který právě dopsal knihu o železnici. Paní Antonie ocitá se tedy u něho doma. Hned má drobný konflikt se sluhou Cyrilem. A panu radovi zalže ohledně dětí. Tvrdí, že žádné nemá. Jenže pak se pan rada stane ministrem, koupí si od kamaráda bankéře Radoty reprezentační vilu a k ní je třeba nějaké vzdělanější dívky, která umí jazyky a bude vůbec reprezentovat na úrovni. A tak se stane, že kamarád bankéř Radota doporučí tu nejlepší dívku ze školy, a tou je Milada, dcera paní Antonie. O tu se pokusí mrtvice, když ji ve vile uvidí. Ale pak se uklidní a hospodaří zde obě. Obě se hlídají, aby se neprozradily, a oba pánové, jak ministr, tak bankéř kolem Milady krouží jako supové. A to i na velkém večírku pořádaném u ministra ve vile, kde je středem pozornosti také paní Antonie, pro její kuchyň. Kamarád Radota ustupuje dobrovolně sokovi v lásce a přenechává Miladu ministrovi. Jenže sem přichází detektiv, který měl za úkol vypátrat Miladinu matku. Ten ministrovi sděluje fakta pátrání. Jenže co nyní činit? Ministr ví, jak se rozhodnout, a matka chce jít balit kufry…

Vdova po železničáři, Antonie Nováková, ze strachu o místo, tají, že má dceru Miladu. Antonie pracuje jako hospodyně u autora knihy Vítězství železnice, který díky tomu, že je železniční odborník, se stane ministrem. A je mu vybrána nejlepší studentka reprezentačního hospodyňského ústavu, Milada Nováková…