Podivuhodné příběhy

Tři prestižní evropští režiséři   zapracovali na povídkovém filmu na základě   literárních povídek světoznámého autora   Edgara Allana Poea a vzali si k tomu plejádu ve   své době již slavného hereckého ansámblu.   Takže to byla docela ohromná událost. Snímek   plný očekávání však moc radosti nenadělal.   Problémem bylo vlastní pojetí každého z   režisérů, což v tomto případě nic proti   ničemu, ale diváci byli ještě stále zvyklí   na snímky z padesátých a počátku   šedesátých let, které jsou hororovými   fanoušky ceněné dodnes. V první povídce   režiséra Rogera Vadima v roli zhýralé baronky   exceluje krásná Jane Fonda. Je to příběh o   nenaplněné lásce s tragickým koncem, který   však nějak svým obsahem moc nezaujme. Baronka   je charakterem něco jako Caligula, ale moc to, po   divácké stránce, na důvěře nepřidává.   Příběh jako takový je po dějové stránce   dosti chudý, což by nevadilo vzít to více   poeticky, ale bohužel. Louis Malle pojal druhý   příběh Williama Wilsona, kterého   pronásledovala jeho vlastní identita. Není to   lehké živobytí, když se vždy a za každých   okolností nečekaně objeví dvojník,   převážně hned po nějakých nekalostech svých   činů, a ztrpčuje život. Alain Delon tady zase   pro změnu musel uhranout především dámskou   část diváků. Příběh jako takový je vcelku   zajímavý a scéna s karetní hrou disponuje   silným napětím. Příběh je pojat jako   retrospektiva vyprávěná právě hlavní   postavou. Třetí povídku, o nevyrovnaném   anglickém herci mající hrát roli Krista v   prvním katolickém westernu, již Federico   Fellini pojal dosti psychologicky, z čehož se   atmosféra doslova vtírá do mysli diváka.   Počáteční rozprava někde ve studiu může   vypadat neadekvátně a zdlouhavě, ale dané   dialogy a především věty vyřčené právě   oním hercem, mají v jistém smyslu svou skrytou   sílu. stačí to jen dobře poslouchat. Všechny   povídky mají jedno společné. Lidskou   zkaženost a smrt. Hlavní postavy nepojaly pro   svůj život jiný smysl, než si stále užívat,   avšak na úkor druhých bez ohledu na útrapy   dotyčných. Trpké osudy všech kolem jsou jim   lhostejné až tak moc, že na vlastní smrt ani   nepomýšlejí. Jejich poloprázdné životy však   dožene minulost, která je dotlačí do spárů   právě své vlastní smrti, kterou tak   neochvějně ignorovali. Má to v sobě určitou   moralizační myšlenku, ale přijde na to, jestli   ji divák správně uchopí. Atmosféricky   znepokojivý, avšak přesto zajímavý filmový   počin, na kterém se přeci jen, hlavně u první   povídky, mělo více zapracovat. Ale obstát   jinak šanci má i po tolika. Alespoň jako   lákadlo přímo na literární předlohy.

Ačkoli jistě patřím mezi nadšené   obdivovatele Poeova díla (mimochodem: nepíše se   Allen, to je Woody, ale Allan Poe!), nepatřím   bezvýhradně k obdivovatelům bezduchých   filmových přepisů jeho povídek. Na Poeově   literárním odkazu není totiž hlavní ani tak   CO vypráví, jako to, JAK to vypráví. A filmy   většinou vyprávějí špatně. Tenhle však   vypráví naprosto příšerně. První povídka   ještě jakž takž ušla (zaujme pěkná   výprava, kostýmy, exteriéry), zbývající dvě   jsou prostě strašné, zvlášť ta poslední,   Felliniho. To je prostě hrozné.

Herecky (B.Bardot, A.Delon, J.Fonda), režijně   (F.Fellini a R.Vadim) i scénáristicky (E.A.Poe),   to by bylo v současnosti dílo na Oscary, tehdy   to byl obyčejný film - nebo ne? Možná mi vadil   způsob vyprávění, ale herecké výkony   hlavních představitelů - byly prostě   excelentní, ne tolik krve, jak je v hororech   současnosti zvykem.