Playtime

Ceny: Bodil 1969: nejlepší evropský film

Ve francouzské kinematografii se po druhé světové válce objevili dva autorští filmaři, kteří osobitým způsobem zmodernizovali tradiční hollywoodské žánry. Jean-Pierre Melville vytvořil nové pojetí gangsterky, zatímco Jacques Tati se zaměřil na grotesku. Playtime představuje v autorově tvorbě třetí snímek, ve kterém ztělesnil osamělého, ale svérázného pana Hulota. Oproti poštmistrovi Françoisovi ve filmu Jede, jede poštovský panáček (1949), vytvořil touto postavou nový prototyp hrdiny grotesky. Zbavil ho slov a omezil jeho charakteristické rysy na specificky toporný způsob chůze, opatrnou gestikulaci rukou a neutrální výraz v obličeji. Vnější stylizaci postavy, oděné do obleku s motýlkem a klobouku, doplňují další dva předměty, které tvoří její pevné atributy - hůlka a dýmka. Tento tichý a introvertní gentleman připomíná osamělého detektiva, jenž se ztrácí ve víru velkoměsta. Hulot po ničem nepátrá, ale zkoumá komplikované technické vymoženosti moderního světa. Je konfrontován s každodenní realitou přetechnizované metropole, kde přelidněnost a městský ruch vytvářejí nepřehledný chaos. Prostor, ve kterém se ocitá, pro něho představuje nekonečný labyrint dlouhých chodeb, výtahů, prosklených budov, ale také křižovatek přeplněných auty. Režisér zavrhuje pevně vybudovaný příběh i vyprávění a klade větší důraz na jednotlivé situace a okamžiky, jimiž neustálý chodec Hulot prochází. Film - ačkoliv má výraznou postavu v podobě novodobého klauna - postrádá hlavního hrdinu, který se zde stává součástí proudícího davu lidí v rozlehlých prostorech velkoměsta. Tati kritizuje moderní technokratickou a industriální společnost a byrokratický systém, rozbíjející staré tradiční hodnoty, které svým přístupem k životu, povahou a vnější stylizací zastupuje právě pan Hulot. Obraz společnosti je technologickým bludištěm zmatků a nedorozumění bez pevně daného řádu, kde dochází k lidskému odcizení. Tento pesimistický pohled předkládá autor právě skrze postavu gentlemanského klauna, působícího v tomto prostředí dojmem podivína.
Jan Švábenický, 36.LFŠ 2010

Deset let se známý tvůrce autorských komedií Jacques Tati připravoval na natáčení velkolepého celoživotního díla Playtime. Obětoval mu téměř vše, včetně autorských práv na tři slavné filmy z padesátých let. Původní délka této satiry o zmechanizovaném konzumním světě, již diváci mohli poprvé spatřit v roce 1967, byla 152 minut. Finanční potíže (Tati spoléhal především na Američany, kteří ovšem o film nestáli) však tvůrce donutily zkrátit film nejprve na 108, později až na 93 minut, čímž došlo k obrovským škodám. Teprve nedávno se ve Francii podařilo vykoupit filmová práva a snímek, jehož negativ byl téměř zničený, citlivě restaurovat. Současná verze tak má 125 minut. - Ve své době byl Playtime vskutku monstrózním projektem. Pět měsíců stavěla na volných prostranstvích poblíž pařížského předměstí Vincennes více než stovka dělníků imaginární Tativille, ultramoderní město v americkém stylu: mrakodrapy, noční kluby, parkingy či drugstory. To vše mělo symbolizovat vrchol civilizace, zároveň však obavu z jejího zániku. Tati tu opět představuje pana Hulota, typ průměrného, mírně popleteného Francouze, k němuž neodmyslitelně patří plášť, klobouk a dýmka jako symboly starého světa. Celá tato postava je tak trochu démodé a s divokým tempem nové doby se podobně jako kdysi Tulák Charlie smiřuje jen obtížně. – Příběh se dělí do dvou více méně samostatných dějství. V prvním se Hulot kafkovsky potýká s nástrahami ohromné multifunkční budovy. Bloudí nekonečnými patry, chodbami, bojuje s výtahy a eskalátory. Ocitne se tu i skupina amerických turistek, jež se tu na rozdíl od něj cítí jako doma. Všichni se pak sejdou ve zbrusu nové (a za chodu dokončované) exkluzivní restauraci Royal Garden, kde prožijí veselý večírek. Veškeré gagy této o poznání svižnější části jsou založeny na tom, že v novém podniku nic neklape, jak by mělo. Hosté se však dobře baví, včetně Hulota, jenž v mladé Američance Barbaře vytuší spřízněnou duši. Avšak dívka musí odjet s výpravou stejně rychle, jak rychle plyne život v proměněné Paříži, jejíž obyvatelé zůstávají navzdory novotám stále stejní. – Futuristická vize s minimem dialogů je místy až překvapivě současná a zaujme zejména v jednotlivých detailech, které svědčí o Tatiho pronikavém pozorovacím talentu. Playtime (na plátně uváděný jako Play Time) je prvním a jediným francouzským filmem, který byl natočen ve formátu 70mm; restaurované kopie jsou ve formátech 70mm a 35mm.
-pp-, Filmový přehled 2004/7