Parohy

Šťastně ženatý Viktorin vydraží omylem v aukční síni obrovské parohy. Když si je odnáší domů, potká na ulici přítele. Ten později se smíchem vypráví o Viktorinových parohách dalším přátelům, kteří však pochopí směšnou historku v jiném významu: domnívají se, že Viktorinovi je nevěrná jeho půvabná Zuzanka. Zpráva se šíří rychlostí blesku a oklikou se dostane k Viktorinovi. Viktorin pomluvě uvěří a začne se k manželce chovat velmi chladně. Zuzanka, překvapená změnou manželova chování, hledá pomoc u věštkyně Sybily. Sybila jí doporučí, aby vzbudila v manželovi žárlivost. Zuzance se rada osvědčí a zdrcený muž hledá pomoc rovněž u Sybily. Sybila mu navrhne stejnou léčbu. A tak se oba stále se milující manželé vzájemně podezírají z nevěry. Jejich trápení vyřeší až Viktorinův otec a Zuzančina matka. Vypraví se s dospělými dětmi za Sybilou a jako trest za její falešné věštby a problémy, které jim způsobila, jí celou věštírnu rozbijí na padrť.

Zdroj: NFA

Žárlivý novomanžel Viktorin se proti své vůli stane majitelem mohutného jeleního paroží...
Mohutné paroží na hlavě statného jelena je znakem síly a stalo se vyhledávanou trofejí. Stejná ozdoba se však stala potupným symbolem klamaného manžela. Dvojího významu slova využili i filmaři v komedii Parohy, natočené podle námětu spisovatele Mirko Paška. Vypráví veselý příběh mladých manželů Zuzany a Viktorina, jimž ošemetná lovecká trofej, klepy a nemístná aktivita věštkyně Sybily pořádně zkomplikují život. Děj je situován do období secese a jejímu vykreslení je podřízena výtvarná stránka filmu od kostýmů po poslední dobový detail prostředí.

Je to kříž! Natočíš film a sotva jsi se vším všudy hotov, zpozoruješ že cosi chybí. A není to jen tak ledajaké cosi. Odněkud z hlubin tvůrčího svědomí se najednou vynoří otázka: A proč vlastně...? Proč jsem to točil? K čemu je to, co tu vyprávím? Kde a jaký je v tom smysl, jaký záměr, jaká - probůh! - tendence? A cítíš se ztracen, neboť tendence prostě není. Poděla se kamsi, ztratila se v té secesi či skoro-secesi, v té upachtěné honbě za legrací, v tom situačním propletenci. Jenže tendence být musí, kdyby na sůl nebylo, neboť jinak - ~ co řeknou tvému filmu lidé ideologičtí! Strašná představa! Tak strašná, že ti vzápětí vnukne nápad: zachraň, co se dá; vymysli si tendenci dodatečně a na film ji prostě - nalep.
A tak se i stalo. Parohy, film, v jehož myšlenkovém konceptu chyběla tendence, se stává tendenčním zásluhou - prologu. Kdo jej vymyslil, kdo připadl na jeho potřebu? Nevím. Ale ať to byl kdokoliv, zmýlil se po čertech! I já se znám k myšleni ideologickému a jako takový pravím: Kdyby Parohy nebyly tím, čím jsou a kdyby bývaly byly tím, čím velmi patrné býti chtěly, totiž českým Slaměným kloboukem - ani slovem bych se nedotkl tendence. Pro smích bych na ni zapomněl, v komičnosti bych nalezl tendenci nejtendenčnější. Odpustil bych mladému tvůrci, který secesi na vlastní oči už nespatřil, že se v secesi cítí lépe než v dnešku - jen kdybych se smál. Z hloubi vděčného srdce bych poskytl dobový odpustek za český Slaměný klobouk. Jenže se Slaměným kloboukem mají tyhle Parohy společnou jat melancholickou vzpomínku... ,
Ale i tendence je možná. jenomže, holenku, když tendence, tož tedy tendence, tož tedy satira, nabroušená jaksepatří, svědivá a žahavkovitá, jedem smíchu uzdravující a vtipem povznášející. I na tohle mají ve Francii recept. Pan Marcel Deschamps nebyl fenomenálním filmovým tvůrcem a nelze mu vytýkat ani bohaté zkušenosti, ani skvělé podmínky technické. Týž pan Deschamps však natočil Mládence paní Hussonové a nebude přehnáno, řeknu-li, že tímto jediným filmem udělal díru do světa. Proč? Inu proto, že dovedl nastavit samospasitelné měšťácké morálce křivé zrcadlo nikoli prologem, nýbrž obrazem, nikoli amplionovým výkladem proč a nač, nýbrž brilantní satirickou visí, akcí, postřehem a nebojácným šlehem. To všecko mu mohou Parohy jenom závidět.
Neboť Parohy jsou záležitostí venkoncem krotkou, mírnou a učesanou. Satirických ambicí si nečiní, naproti tomu se hlásí k situačním komediím. Nic nenamítám. Budiž situační komedie. Ale budiž také známo, že důraz leží na slůvku k o m e d i e ! Film, v jehož takřka celé první půli se marně nutí k pozasmání, je špatnou komedií; a jestliže ~ zbývající půle je na tom o stupeň či dva lépe, není tím chyba napravena. To je případ Parohů. Situací je v nich habaděj; ale na prstech bys spočítal ty, které se neminou zamýšleným účinkem. Většina jich selhává, i když ne vždycky, tak prauboze jako scéna honičky s parohami, jejíž optická inscenace pokulhává míli za scénářem. Není sporu , o tom, že mladému režiséru Sádkovi nechybí technická zručnost, smysl pro atmosférický detail a také jistá vyjadřovací vynalézavost nebo alespoň sklon k ní. Vlastní příčiny hrubých vad tohoto snímku leží však nejčastěji v oblasti mimotechnické: v citlivém a intuitivním ; zacházení s komickou látkou a s herci.
V tomhle posledním ohledu působí Parohy dojmem obrácených úloh: namísto aby režie vládla Oldřichu Novému - Oldřich Nový přečasto vládne režii. Výsledkem je neslavný kompromis: ani Viktorín - ani Oldřich Nový. I.épe řečeno chvíli ten a chvíli onen. Chvíli secese a chvíli recese. Režie přestává být režií tam, kde pouze přisluhuje. V Parohách nejednou přisluhuje osobitě intelektuálskému, z celkového rámce vypadávajícímu hereckému efektu. Očividně by byla snadněji vládla herecké individualitě poněkud pomenší, jak se ukázalo v případě Sylvy Langové. Dík chápavému pojetí a stylové kázni : byla tato herečka lepší polovičkou Oldřicha Nového nejenom ve :smyslu přeneseném. A pak tu bylo nevelké sic, ale přece jenom překvapení: úloha kabaretního zpěváka. Debutoval v ní O. Dědek a debutoval v ní tak, že se zasloužil o nejzdařilejší scény tohoto nezdařeného i filmu.
Jeho technickou úroveň pomohl velmi vydatně zachránit kameraman Karel DegI, jehož čistý a světelně citlivé modulovaný snímek zasluhuje pozoru, a také o kostýmy a interiéry se tentokrát postarali lidé povolaní.
Škoda toho, co tu bylo promarněno.

Zdroj: Žalman Jan/dobová recenze