Paříž, Texas

Jeden z mála filmů, který   na mě zapůsobil do hloubky   mojí duše. Být ve víru   emocí by byl asi ten   nejvhodnější výraz pro to,   co jsem mohla přes dvě   hodiny sledovat, aniž bych si   tu délku vůbec uvědomovala.   Od prvního momentu, kdy jsem   spatřila Trevise, který   ztratil paměť i řeč mně   bylo jasné, že půjde o   mimořádný zážitek. A byla   to pravda. Velmi silný,   lidský a hluboký příběh o   muži, který utíká před   stíny minulosti, aby našel   klid v duši, který před   čtyřmi roky ztratil. Slova   na papíru nestačí zachytit   moje pocity z filmu (já vím,   zní to pateticky, ale je to   tak), kde slovo láska má   mnoho podob, od lásky   bolestné, žárlivé,   odpouštějícící a nakonec   té nejvyšší, obětující   se ve prospěch štěstí toho   druhého. Závěrečná   finální část, která se   odehrávala při rozhovoru u   zrcadla a kde se překrývá   tvář Trevise s tváří Jane   mě už úplně dostala.   Nádherný film s úžasnou   atmosférou, perfektní   kamerou s jejími skvělýmí   záběry a v neposlední   řadě chválím   nezapomenutelný soundtrack o   který se postaral Ry Cooder.   Film, který z mé hlavy hned   tak nevyprchá..

Je to tak, jak jsem tušila -   pro plnohodnotný zážitek z   tohoto díla musím, alespoň   ze zkušenosti některých   uživatelů, dozrát. Trošku   zklamání, neboť o své   zralosti jsem měla dosti   vysoké mínění, nuž,   divák míní a Wim Wenders   mění... Nemohu však tvrdit,   že se zážitek nekonal -   hudební složka pro mě   odehrála hlavní roli, za krk   jí dýchala kamera a i   samotné pojetí příběhu o   rodinné soudržnosti, lásce,   bolesti, prozření,   odpuštění a obětování se   nebylo bez kouzla, i když,   pravda, trochu časově   přepáleno. Víc, než   okolnosti rozdělení a   smíření hlavní dvojice mě   fascinoval malý Hunter a   především Travisův bratr   Walt: " Budu potřebovat   peníze a kreditní   kartu". "Není   problém". To hovoří za   vše.

prostě Wim Wenders
Opět jeden z filmů, které   nelze hodnotit, které nejsou   víceméně o ničem, jen   prostě o životě.   Jednoznačně nejlepším   hodnocením je fakt, že i   při nadstandardní stopáži   bych ještě přivítal   "rozpitvání"   některých scén. Paříž,   Texas je jednoznačně filmem,   který se nejen usadil v mé   paměti, ale určitě i do   mého srdce, a to navždy. A   věřte, že takových filmů   není mnoho. Plných pět   hvězd si zaslouží nejen   režie, ale i kamera, hudba a   volba lokace. O skvělých   výkonech dospělých herců   se nemá smysl zmiňovat, ale   představitel dětské role   jim sekunduje beze zbytku. Kam   se hrabe tolik obdivovaný a   vychvalovaný Macaulay Culkin,   která však okouzluje jen   svou dětskou rozverností a   bezprostředností. Takovéto   filmové dílo je mi trapné i   jen neuměle a laicky   komentovat. Je nutné jej   vidět a prožít. Pokuste se   o to.

Nádhera
...a to jsem si myslel, že   už mě Wenders nemůže   ničím překvapit.
Konečně jsem skouknul   tehle film - legendu a jsem   nadšen. Zážitek roku, co se   týká filmového   "umění", ne   průmyslu ve stylu a lá   Hollywood, tam mají zcela   jiné priority a velikány.   Tempo, jak vystřižené ze   starých   sovětskýchbaladickopsycholog   ických filmů, k tomuto   tématu a stylu vyprávění   naprosto vhodné, kamera   fantazie, poušť je   působivá, barevná, suchá   (to nepíšu jen tak, ta   suchost je tam cítit, že   člověk dostane žízeň),   hudba Ry Cooder, jistota... O   hercích, všech, plné   absolutorium. Všichni   chválí hlavního   představitele, samozřejmě,   ale ten malý blonďák...to   bylo něco.
Wenders je   velký vypravěč, jakých je   v současném filmu poskromnu.   A tenhle film je toho   zářným důkazem:   jednoduchá zápletka, ovšem   předvedená dokonale.

Opravdu velký filmový   příběh. Silné emoce,   fantastický výkon   H.D.Stantona, skvělý   hudební doprovod Ry Coodera,   který podmalovává obrázky   podobným způsobem jako Neil   Young Mrtvého muže. Tempo je   pomalé (ve chvíli, kdy se   má za polopropustným sklem   poprvé objevit Jane, to   hraničí s psychickým   terorem), ale zrak k obrazovce   jako přikovaný. Způsob,   jakým toho Wenders dosahuje,   se mi nedaří definovat, jen   se nechávám unášet.   Procítěné a nadčasové.

Můj oblíbený Harry Dean   Stanton jako Travis.   Šťastné spojení road movie   s milostným motivem. Wim   Wenders to přesně trefil:   záběry okolní přírody   smyslově souzní s citovými   pocity hlavních hrdinů,   které jsou tak pro nás   daleko pochopitelnější.

Pomalu plynoucí drama, které   i když ubýhá hlemýždím   tempem divák od něj   neodtrhne oči a jeho pomalost   mu pomáha k vytvoření   úžasné atmosféry. Wim   Wenders před námi   rozehrává příběh muže,   který ztratil řeč i paměť   a sám bloudí vyprahlou   pouští. Později ho   nachází jeho bratr, který   mu poví, že měl ženu a   syna o kterého se teď stará   on sám. Později se začne se   synem sbližovat a rozhodnou   se, že najdou ženu, která   je oba opustila. Filmem nás   provází vynikající kamera   a výborná doprovodná hudba.   Největší plus filmu je   však skvělý výkon Harry   Dean Stantona, který divák   ocení především ve   scénách se synem nebo při   závěrečné konfrontaci se   ženou.

Neobycejne silny, ale   jednoduse natoceny   melancholicky film o   obycejnych vecech... Skvela   hudb a kamera, herecke vykony   jakbysmet.

Film je to zajímavej, to jo,   navíc má takový ty   ''záseky'' který mám ve   snímcích rád... (borec jde   krajinou neznámo kam,   nemluví, nereaguje a nikdo   neví proč...) ale přesto   jsem z něho úplně nadšenej   nebyl. Asi mě nesedí styl   výprávění, který   používá Wenders, protože   mám vždy z jeho filmů   smíšený pocity. Kromě   Buena Vista, to je mazec!!!