Pád

Po shlédnutí třetího Tarsemova filmu mám   podezření na nějakou psychickou rozpolcenost   jíž režisér trpí, ta roztříštěnost   nemůže být náhodná a já začínám být na   pochybách jestli bych Celu hodnotil tak vysoko,   kdybych ji viděl dnes. Opravdu kromě několika   krásných záběrů jsem tomuto spletenci bez   pořádných hereckých výkonů, ale i bez   scénáře nepřišel na chuť a film mě celkově   nudil. Jen estetizace záběrů zkrátka není pro   mě.

Zvláštní propojení fantazie pětiletého   dítěte a dospělého muže, odhodlaného   skoncovat se svým tragickým osudem. Střídání   dětsky naivních představ s často až epickými   výjevy kruté pomsty i zoufalých gest natropilo   asi víc škody než užitku a prolínání s   nemocniční realitou tříštilo pozornost,   chválou však nemůžu šetřit v případě až   terapeuticky působících, kouzelně   nasnímaných obrazů těch nejkrásnějších   míst světa, nenásilně zasazených do děje.

The Fall ma v sobe vsechny aspekty, ktere se mi na   kvalitnim pribehu libi: vyvazenost, neotrelost,   vizualnost,citlivost,obsazeni a autenticitu. A co   zaber to Dali.

The Fall
Film, který nemá obdoby a těžko se dá popsat.   Nemůžu říct, že se mi líbí, ale ohromně   silně působí na smysly a city. Výtvarná   stránka je úžasná, autoři se zjevně   inspirovali některými světovými malíři a ve   filmu to funguje fantasticky (svatební scéna je   tak dokonalá, že mi nedá klidně spát),   stejně jako použití části druhé věty z   Beethovenovy sedmé symfonie. Hudba francouzského   skladatele Krishny Levyho je naprosto rovnocenná   obrazům, které doprovází, a tak jediné, čeho   můžu opravdu litovat, je fakt, že soundtrack   nebyl samostatně vydán. Nic víc popisovat   nebudu, jen bych všechno zkazil. Pád rozhodně   stojí za zhlédnutí (a u mě jich bude ještě   mnoho).

Nikdy bych nevěřil, že mě dostane, víceméně   banální, prvoplánově citově vydírající   barevně kýčovitý příběh. Dojetím jsem   téměř jihnul. A když zastřelili Wallaceho,   nebo když z úst umírajícího Mystika vylétali   ptáci, mnoho nechybělo aby ukápla i nějaká   slzička. Asi stárnu. Po vizuální stránce je   film dokonalý od prvního do posledního   záběru. Úvodní černobílá titulková scéna,   děj odehrávající se v realitě i vyprávěný   příběh, jsou pastvou pro oči, a to mohu měrou   vrchovatou. Taktéž je skvělá i hudba. Jak   nemusím dětské herce, tak i ta holčička to   zahrála skvěle. Propojení skutečnosti   (Alexandriina fantasie) s vyprávěným   příběhem pomocí osob vyskytujících se v obou   „realitách“ , přizpůsobování děje   příběhu s momentální situací v realitě a   promítání psychického rozpoložení   vypravěče do chování smyšlených postav je   více než zdařilé. Zkrátka, jen ztěžka lze   najít nějaký závaznější nedostatek, snad   jen obsazení, i když, obsadit do hlavních rolí   světové herecké hvězdy, jež by na sebe   strhávaly pozornost, by bylo spíše na škodu.   Navíc mně film vrátil v myšlenkách do dob   bezstarostného cestování po světě, dost   lokací ve kterých se film natáčel, zejména ty   indické, jsem svého času navštívil.

podle zadni strany obalky filmu jsem si myslela   kdo vi co po alexndrii roy nebude chtit a nakonec   z toho vzeslo neco jineho bylo to krasne..nadherne   prolinani smysleneho pribehu a reality..mioc se mi   libilo jak mala petileta holcicka dala dospelemu   muzi silu zit no nebo spis ho donutila...:)

Obrazově opět dokonalé. Není to sice již   taková obrazová extáze, jako první Singhův   film - Cela, ale i tak si divák jistě užije   barevné kostýmy, iluzorní hádanky a skvostná   místa.
Film nám ukazuje, co vše jsme schopni   udělat, jak bezelstné je dítě, jak   bezvýchodně se ve svém životě mnohokrát   cítíme. Ale ukazuje nám také, že cesta z   tohoto začarovaného kruhu přeci jen existujeme.   A to je přeci krásné.
Film, na který se   můžete dívat stále a stále. Vždy v něm   najdete něco nového, něco krásného, něco   "kouzelného". Dívat se však pouze v   originále, přízvuky dokreslují celou   atmosféru.