Osudový kruh

Jean-Pierre Melville, tento mistr francouzské detektivky, natočil film Le cercle rouge s hvězdným obsazením. Jeho film také sklidil velký úspěch obecenstva. Alain Delon, s nímž tento francouzský režisér již úspěšně spolupracoval ve snímku Samuraj (1967), hraje opět jednu z hlavních rolí. Jedná se o jednoduchý příběh, který však - vyprávěný melvillovskou rutinou - získává na napětí.

Zločinec, kterému se podaří vyklouznout z okruhu policejního dozoru, vyloupí se dvěma kumpány velké pařížské klenotnictví. Je pronásledovaný stárnoucím komisařem (vynikající Bourvil) a nakonec se přece jen chytne do nastražené policejní pasti.

Melvillovo umění se projevuje ve zdánlivých maličkostech, už jen pohled a pohyb vytváří napětí. Díky jeho vytříbenému stylu vynikne chladná profesionalita zločinců.

Bachař ve vězení se obrací na vězně Coreye (Alain Delon), kterého brzy propustí po pětiletém trestu na svobodu, s nabídkou kšeftu. Corey nejdříve odmítne, ale přesto mu to nedá a později projeví zájem.

Vlakem z Marseille do Paříže cestují dva cestující - komisař Mattei (Bourvil) a nebezpečný zločinec Vogel (Gian Maria Volontè). Mattei má doprovodit zločince do místa předání, je ale ukolébán situací, že má vše pod kontrolou. Vogel se mu však vyvlékne z pout a vyskočí oknem z vlaku. Komisař zalarmuje celý kraj a na uprchlého vězně se chystá velký policejní zátah s pomocí psů. Corey je propuštěn z vězení. Vychází najevo, že seděl i za svého kumpána, když všechnu vinu z loupeží vzal na sebe. Za peníze, o které obral svého bývalého kumpána, koupil auto a s neznámým cílem projíždí krajinou. Při jedné ze zastávek mu do kufru vlezl uprchlík Vogel a je zajímavé, že se mu podařilo projet přes silniční kontrolu. Na opuštěném poli se oba seznámí, vykouří cigaretu a zamíří do Paříže. Delší dobu je sleduje auto, které jim zkříží cestu. Corey je vyveden k lesíku, kde má skončit jeho světská pouť. Ale má v kufru kamaráda. Na zemi poté leží mrtví, s čímž zastřelení vůbec nepočítali. Vogel určitě nezapomněl na bývalého policistu Jansena (Yves Montand), který patřil k vynikajícím střelcům, dnes chátrá vlivem dobrého pití, jede i v drogách. Silná trojka naplánovala a uskutečnila velkou loupež šperků obchodu firmy BOUCHERON, jejich cena se šplhá až ke dvěma miliardám starých franků. Komisař Mattei doběhne majitele luxusního lokálu Santiho a na lupiče šperků naplánuje past...

Tři muži vede osudový kruh přímo do náruče smrti. Corey (Alain Delon) se po propuštění z vězení vrací za svou dívkou, která ale mezitím dala přednost jeho parťákovi. Náhoda ho svede dohromady s prchajícím zločincem Vogelem a bývalým policistou Jansenem. Společně vyloupí klenotnictví. Snadný úspěch je povzbudí, a proto začnou vyhlížet další objekt...

Režisér Jean-Pierre Melville měl o obsazení některých rolí zcela jinou představu. Komisaře Matteie chtěl původně svěřit Lino Venturovi; Jansena, kterého hraje Yves Montand, měl hrát Paul Meurisse a Belmonda viděl na místě Giana Maria Volontého v roli Vogela.

Z katalogu MFF Karlovy Vary, kde byla v loňském roce uvedena Posta Jeanu-Pierru Melvillovi:
Ústřední zápletkou je dokonalý zločin, jak ho režisér toužil převést na filmové plátno již od roku 1950. Jde o původní Melvillův scénář, jehož děj odpovídá svou strukturou westernu, ačkoliv se odehrává v Paříži. Od začátku jsme drženi v napětí a očekávání, podněcovaných přípravami velké loupeže. Osudy všech tří hrdinů se sbíhají ke společnému cíli. Zatímco v úvodu sledujeme scénu útěku, vzbuzující zdání, že se odehrála v reálném čase, postupně dochází ke zrychlení a častějšímu střídání akcí. Že jde o skutečný kruh, to pochopíme až v závěrečné scéně, která se snaží vyvolat stejné zdání dokumentárnosti, a tedy věrohodného zachycení reality. Dalším důležitým prvkem je náhoda, která svede dohromady uprchlého zločince Vogela, propuštěného zločince Coreye a bývalého elitního policistu Jansena. Samotná scéna loupeže je zachycena jako chirurgický zákrok v útrobách klenotnictví. Protagonisté se díky oblečení a rouškám mění na pouhé černé siluety, takže divák není rozptylován “nepatřičnou hereckou mimikou„. Více než kdy jindy si uvědomíme, že režisér bravurně zvládá rytmus svých filmů, jehož prostřednictvím s námi manipuluje, ale díky tomu je nám umožněno dostat se nezvykle blízko jeho postav. Není zde nakonec provedení zločinu jen sugestivní dokumentární sekvencí, představující jedno řemeslo se všemi jeho detaily?