Odhalený přístav

Víš kde máš v životě své bezpečné místo?
Finská mozaika plná podivných lidí, jejich   dětí, jejich osudů a okolo nefalšovaná   severská zima. Panoptikum postav, povah, tužeb a   nenaplněných citů - všichni ale mají něco   společného - jsou nespokojeni se svým životem,   postrádají sluníčko, které by ohřálo jejich   skomírající zmrzlé city a sami málokdy   dokážou zahřát.
Někdy stačí náhražka v   podobě sexu s přítelkyní nebo s prostitutkou,   tohle citové anestetikum nikdy nepůsobí moc   dlouho. Smutné je to, že nenaplněné touhy,   nespokojenost se svým životem se přenášejí i   na děti. Neúplné rodiny, kde děti postrádají   tátu nebo mámu, ve většině případů   především lásku. Rodičovská láska, úsměv,   hravost - na to nějak není místo ani čas -   problémoví rodiče vychovávají ze svých kdysi   duševně zdravých jedinců problémové bytosti.   Několik paralelních příběhů různých   životních osudů spojuje bezvýchodnost,   beznaděj, netolerance, necitlivost. Celé to   směřuje ke konečné apokalypse v podobě   rozvratu rodin, vztahů, vražd, nenávisti,   smrti. Závěr filmu je však skoro dojemný a v   každém případě dává všem velkou naději do   budoucna. (Nechť se věci dějí tak jak mají   být).
Tenhle film není jen o severské   mentalitě, ale i o lidskosti jako takové, se   kterou mají problém i jižněji položené   národy.

Konce filmu jsem se nedočkal
Vzdáleně mi to připomíná film Perličky na   dně – epizody ze života různých lidí.   Perličky jsou ovšem plné všední poezie –   možná si to idealizuju, protože se odehrávají   v prostředí, které je mi blízké. Finské   epizody mi připadly spíš jako krátké   videoklipy ze života Finů – ovšem   nepoetické, často plné zoufalství, hnusu,   každopádně sexu bez lásky. Záběry z kopulace   jsou snad ode všech postav, co se tam vyskytují.   Rozhovory jsou často natolik vytržené z   kontextu, že nezanechávají žádný dojem –   asi jako krátké zprávy ze světa. Vůbec mě to   nebavilo a jediné, na co jsem byl zvědav, jak   dopadne ta dívenka, která se chtěla nechat   fotografovat a pořád tvrdila, že je ochotná   udělat cokoliv, ale nedočkal jsem se žádné   pointy. Kdyby aspoň prostředí Helsinek zaujalo   nebo kde to bylo točeno, ale většina   interiérů – přestože nově zařízených –   se mi nelíbila, nevkusné oblečení,   nezajímavý lidé, jako by z venkova.

"Když vydržíš, uvidíš finský zlatý   prasátko", říkám si první hodinu a stalo   se, jen ne jedno, ale zrovna sedm a žádné z   nich zlaté... V severském bílém přítmí   způsobuje zobrazení všech našich zoufalství   hlubší frustraci - manželství bez lásky,   neúplná rodina, samota, nemoc, šikana,   lhostejnost, drogy, život na okraji - vše s   pozadím té největší pokleslosti televizní   zábavy, které jsme prozatím dosáhli. Jen   drobná zranění duší, ale když není nikdo,   kdo by je pofoukal, zanechají hluboké jizvy...   Hodně smutná záležitost, u které se může   dostavit pocit vlastního, prozatímního   štěstí, kterému jde naproti i sílu   dodávající konec se svým "jedeme   dál" a já dodám - nebojme se být   obyčejní, žádný Big Brother se nedívá!