O slavnosti a hostech

V případě Němcova „popisu jedné slavnosti“ lze stejně dobře mluvit o podobenství i o pamfletu a narážka na titul jedné z Kafkových povídek má hned dvojí opodstatnění. Prózám tohoto temného vizionáře se film podobá jak svým zcizujícím stylem, tak svým obsahem, zaměřeným na deformované mechanismy chování, které se etablují jako plně funkční a normativní. Přitom i nejbizarnější charaktery a situace jsou oběma umělci vykresleny s odstupem, navíc jako by šlo o cosi samozřejmého a nevzrušivě běžného. Modelová situace zlověstně laskavého hostitele, jenž zve k prostřené tabuli jen poslušné a oddané hosty a trestá i sebemenší projev nesouhlasu, byla v době vzniku filmu chápána jako ostrý protirežimní výpad. Rozuměli mu tak nejen diváci, ale i stranická cenzura, která ho pronásledovala různými postihy. Možná i to přispělo k jeho legendárnosti, podstatné však je, že groteskní podobenství o postojích lidí tváří v tvář moci má nadčasovou platnost.

Zdena Škapová
MFF Karlovy Vary 2016

POZOR SPOILER

Skupina lidí má svačinku v lese. Vidí jinou skupinu lidí, velmi rozjásaných, jak někam směřují. Pak i oni odcházejí. Je zřejmé, že chtějí dorazit na nějakou oslavu. Jenže je odvede jiná skupina lidí. Chovají se dost nepříjemně, jakoby ta první skupina něco provedla. Jako by byli zatčeni. Jenže pak přichází oslavenec. Chová se velice slušně, jednoho muže, toho největšího podivína, Rudolfa, dokonce donutí k omluvě. Pak se všichni přemístí k jezeru. Slaví se, slaví, ale v tom jedna z žen zjistí, že nesedí na svém místě. Totéž zjistí ostatní hosté a začne velké přesedání. A přitom se zjistí, že zmizel jeden host. Rudolf se s ostatními vydává po jeho stopě. Bere s sebou i psa, pro kterého má botu zmizelého. Najdou jej?

Sedm lidí je pozváno na slavnostní hostinu k narozeninám jakéhosi papaláše. Hosté tvoří vlastně vzorek celé společnosti. Brzy začnou vycházet najevo nepříjemné paradoxy celé situace: účast na hostině je sice dobrovolná, avšak nelze ji odmítnout. Každý smí kdykoliv odejít, avšak odchod je považován za urážku hostitele. Počáteční přátelskou atmosféru brzy vystřídá napětí, nejistota a tušení nebezpečí. Kupodivu se většina hostů snaží mocenský nátlak a manipulaci přehlížet. Pouze jeden projeví morální úroveň a odejde. Na odpadlíka, který si dovolil odvrátit se od ostatních, je nakonec uspořádána štvanice…

Symbolické podobenství o totalitní moci je dílem režiséra Jana Němce, avšak jeho autorství je nutno připsat i scenáristce a výtvarnici Ester Krumbachové (1923–1996), tehdejší Němcově životní partnerce. Závažný a divácky náročný snímek získal v roce 1966 zaslouženou přízeň filmové kritiky a patří mezi díla, která nelze v souvislosti s českou Novou vlnou pominout. Za normalizace film pochopitelně putoval do pomyslného trezoru.

Zdroj: ČT

Metaforické podobenství, atakující ne pouze vnější projevy, ale samu podstatu totality a mechanismy jejího utváření. Rok odkládané uvedení a parlamentní interpelace označující film za protisocialistický z něj stvořily legendu. Z jeho přesné analýzy lhostejnosti pohlcované vlídným zlem mrazí i dnes.

Malá společnost se vypraví na „výlet do přírody", který pokračuje improvizovanou „snídani v trávě". Znenadání je při ní překvapí hlouček „aktivistů" a vystaví je nejprve slovním a pak i fyzickým atakům. Když se už už schyluje k brachiální „pacifikaci", přichází „hostitel" (Ivan Vyskočil). Vůdce aktivistů Rudolfa (Jan Klusák) otcovsky vyplísní, přiměje ho k omluvě a všichni jsou pak pozváni k dekorativní „hostině" na břehu jezera. Chybí jediný z výletníků - mlčenlivý host (Evald Schorm). Vynucená jednota je narušena, štvanice na odpadlíka může začít... „O slavnosti a hostech Novotného tak rozčílilo, že prý šplhal tři metry vysoko," vzpomínal ještě po letech Jan Němec (* 1936). I ne příliš důvtipný prezident socialistické
republiky rozpoznal čeho a koho je film per-zifláží, přestože pracuje s rafinovanou obrazností, která mate každý jednoduchý výklad. Možná nejvíc pobouřila vnější fyzická podobnost Ivana Vyskočila s proletárskym vůdcem V. I. Leninem a skrytě ironická herecká účast mnoha dalších osobností pražské intelektuální elity. Ale vyprázdněné repliky, které jim autoři vložili do úst, zazněly proto tak hrozivě, že film jako by sugeroval, že za sebeinte-ligentnější a dobromyslnější tváří se může skrývat nejkrutější deviace. Že nejnicotnější hovor může vést k obludným konsekvencím. A že od tolerance zla je k přímé kolaboraci s ním pouhý krůček,
(luk)
katalog 1. Festivalu nad řekou

Snímek, ve kterém tehdejší president Antonín Novotný nalezl urážku svého majestátu, má originální formu jakoby autentického záznamu jedné společenské události. Skupina sedmi lidí je pozvána na oslavu, uspořádanou blíže neurčenou významnou osobou. Cestou lesem je přepadne „fízlovské“ komando, kterému velí figurka drze infantilního a zákeřného Rudolfa (Jan Klusák). Přítomní překvapivě přijímají ponižující pozici a později se servilní zdvořilostí přijímají oznámení, že to všechno byl jenom žert. Hostitel (Ivan Vyskočil), který je s Rudolfem těsně spojený, zahájí slavnost „v zámeckém stylu“ na břehu jezera, náladu mu však pokazí „útěk jednoho z hostí“. Všichni hosté se spolu s loveckým psem vydávají za utečencem, jenž porušil společenská pravidla a tím i strukturu vzájemné kolaborace, viny a lhostejnosti… Film vyniká prostotou stylu a poetiky, kafkovskou absurdností, abstrakcí a generalizací
Kino AERO

Podobenství a černá groteska o lidech pozvaných na hostinu v přírodním areálu. Hostitel je mimořádně významná osobnost, a tak i opatření jsou mimořádná. Skupina hostů si nechá líbit hrubý nátlak a agresivní výslech samozvaných ochránců. Neomaleností pokračují i u okázale prostřeného stolu. Když hostitel zjistí, že jeden host odešel, trvá na tom, aby byl všemi přítomnými nalezen. Hledání se nebezpečně podobá štvanici.... V anketě Filmu a doby byl titul vuhlášen filmem roku 1966 a získal i cenu kritiky. Jeho uvedení bylo odkládáno. Více než absurdita a ironický sarkasmus vadily až příliš konkrétní narážky na chování a vystupování tehdejšího nejvyššího představitele. Film byl zakázán hned v první normalizační vlně.

Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu


Ocenění: Cena čs. filmové kritiky 1967, 1. místo v anketě časopisu Film a doba o nejlepší film roku 1966, E. Krumbachová a J. Němec získali Trilobita FITESu 1966, Cena mezinárodní filmové kritiky v Bergamu 1968

Film, ve kterém tehdejší prezident Novotný našel urážku svého majestátu, má neobyčejnou formu jakoby autentického záznamu jedné společenské události. Skupina sedmi lidí je pozvaná na oslavu, uspořádanou blíže neurčenou významnou osobou. Cestou lesem je přepadne „fízlovské' komando, kterému velí směšná figurka drze dětinského a zákeřného Rudolfa. Přítomní překvapivě přijímají ponižující pozici a později se servilní zdvořilost( přijmou i oznámení, že to všechno byl jen žert. Hostitel, který je s Rudolfem těsně spojený, zahájí slavnost na břehu jezera v „zámeckém stylu". Náladu mu pokazí „útěk jednoho z hostí", který chápe jako osobní urážku. Všichni hosté se spolu s loveckým psem vydávají za utečencem, jenž porušil společenská pravidla, a tím i strukturu vzájemné kolaborace, viny a lhostejnosti.
S postavami (pokrytecký snaživec jako jejich pozdější samozvaný mluvil, unavená hospodyňka, soustředěná na povrch věcí, její zaˇatý manžel, který se později útěkem distancuje, dvojice svrchovaně prázdných veselých děvčat) seznamuje diváky úvodní scéna pikniku na louce. „Hosté" se chovají bez vzájemných vazeb, každý hovoří a prožívá vlastní monolog a vnímá jen sebe. Účastníci slavnosti dostanou role jak z morálně-společenského pamfletu. Například Vladař hovoří tónem, v němž se žoviálnost Velkého dobrodince mísí s panovačností obávané autority. Film vyniká prostotou stylu a poetiky, kafkovskou absurdností, abstrakcí a generalizací (Němcova tvorba je osobitou syntézou třech proudů - surrealismu, Kafky a Dostojevského).
Z jednotlivých motivů jsou podstatné především dva: pomyslně ohraničené území, z něhož se nedá vystoupit, aby se nepřekročila „čára" a hromadné přemisťování hostí
u stolů po zjištění, že nikdo nesedí na „svém" místě.

Autor/Zdroj: /Kino ART

Snímek patřil hned po svém uvedení a potom v letech normalizace mezi ty nejvíce napadané ze strany oficiální moci. Ta se v něm nepochybně poznala, a proto ji tak popouzel. Jinak je film nadčasový a rozhodně nezestárl. Podle režijní explikace je "příběh o hostech a hostině starým podobenstvím, legendou a mýtem o dobrém bydle. Slavnost, na kterou hosté přicházejí a na které se chtějí podílet, je zobecňujícím obrazem, který by se mohl odehrát v kterékoliv době." Moc a bezmoc, hloupost a sobectví, konformnost a zapomnění, to vše jsou přece atributy neustále provázející lidskou společnost. - Skupinka hostů je po pikniku v trávě překvapena suitou estébácky vyhlížejících mužů, které vede zdánlivě zdvořilý, leč neobyčejně krutý a despotický pan Rudolf. Ten nenápadně začne hosty se svými pomocníky terorizovat. Nálada letního dne je rázem ta tam. Zároveň se začínají projevovat vlastnosti hostů. V okamžiku, kdy se Rudolfova „hra" stává už nebezpečnou, objeví se na scéně bodrý starší muž v bílém smokinku: hostitel. Vehementně omlouvá svého chráněnce a naoko mu vytýká jeho jednání. Posléze pozve hosty k bohatě prostřené tabuli u jezera. Hostiny se účastní i svatebčané v čele s ženichem a nevěstou, pozvaní svým patronem. Vyjde najevo, že jeden z hostů - mlčenlivý muž, odmítající se podrobit manipulaci a násilí, odešel. Hostitel se hluboce urazí. Rudolf vše pochopí tak, že je potřeba neposlušného hosta přivést za každou cenu. Okamžitě se se svými lidmi vydá i s některými hosty za "uprchlíkem". Vezme si s sebou pušku a psa vycvičeného na honbu lidí. Štvanice na člověka začíná . . . -- Jestliže film vadil oficiálním místům, získal na druhé straně u kritiky a diváků velké uznání pro své obsahové i formální kvality. Obdržel Cenu čs. filmové kritiky 1966, Cenu mezinárodní kritiky na MFF v Bergamu 1968 i další ocenění. Pro nás je zajímavý ještě z jednoho důvodu: téměř všechny role v něm ztvárnili neherci (výjimkou je I. Vyskočil), mezi nimiž se objevuji i dnes známé osobnosti mj. Pavel Bošek a Evald Schorm (ti už nežijí), Jan Klusák, Jiří a Dana Němcovi, Josef a Zdena Škvorečtí, Karel Mareš, Miloň Novotný.

Autor/Zdroj: /Filmový přehled


(ČTV uvádí: 24. listopadu 1992)
Sedm lidí - čtyři muži a tři ženy - leží a sedí na louce. Jedí, pijí, klábosí, mají piknik. V mistrných zkratkách poznáváme typy zúčastněných. Poté, co se nasytí, odcházejí na hostinu. V lese jsou náhle obklopeni podivnými lidmi, kteří se chovají stále neomaleněji. Poklidná nálada pikniku se poznenáhlu mění v napětí, v tušení neznámého nebezpečí. Po scéně, v niž je naše společnost vystavena takřka policejnímu výslechu, už poznáváme přesně nejen typy, ale i charaktery. Směsice napětí a podivného veselí skončí úlevně - příchodem samotného Hostitele. Své pohůnky okřikne, hosty přivítá. Ale všechno teprve začíná...
Film O slavnosti a hostech (původní název zněl Zpráva o slavnosti a hostech, jímž chtěli tvůrci zdůraznit nezaujatost své výpovědi o faktech, činech a chování lidí v určité situaci) natočil spolu se scenáristkou Ester Krumbachovou režisér Jan Němec. Enfant terrible českého filmu, mistr alegorie a podobenství, tvůrce bohem či ďáblem nadaný. O slavnosti a hostech byl jeho druhým celovečerním hraným filmem. Od Démantů noci ubylo poetických znaků, přibylo naopak modelovanosti. Celý film jc groteskní alegorií, v níž jsou principy lidských konání s problémy doby předkládány v důmyslně konstruovaných, až na tezi preparovaných situacích. Duchovní napojení na autora Zámku a Procesu, Franze Kafku, je zde zcela zřejmé.
Slavnost, na kterou hosté přicházejí, je dle scenáristické explikace zobecňujícím obrazem, který se mohl odehrát v kterékoli době. Strašného potvrzení se této myšlence dostalo po roce 1968, kdy v každodenním životě jako by
postavy z Němcova a Krumbachové filmu přímo ožívaly.
Film O .slavnosti a hostech je dnes již dílem takřka legendárním, protože, bohužel, prorockým. O vynikající kvality filmu sc nemalou měrou zasloužili herci. Dr. Ivan Vyskočil, Jan Klusák, Pavel Došek, Evald Schorm, Jiří Němec, Zdena Škvorecká - herci i neherci, ale v každém případě osobnosti. Osobnosti veskrz: autorské, jejichž výkon před kamerou napsal do dějin českého filmového herectví novou kapitolu.
sdk Cinema 1992/11/54

Autor/Zdroj: sdk/Cinema