FDb.cz > O-bi, O-ba. Zánik civilizace (1984) > Tisk

O-bi, O-ba. Zánik civilizace (1984)

Polskému režisérovi Piotru Szulkinovi se podařilo uprostřed osmdesátých let natočit jednu z nejsugestivnějších vizí postapokalyptického směřování společnosti. Jejím středobodem se opět stala mocenská manipulace, která se nevyhnutelné zkáze civilizace rozhodne čelit lží podněcující falešnou naději.
Přízračným prostředím obrovského atomového krytu, v němž přežívají poslední zbytky lidstva pod přísným vojenským dohledem, se šíří zpráva o brzkém příletu záchranné archy. Velení si dobře uvědomuje, že ničím nepodložený mýtus jen prohloubí již tak rozloženou společenskou strukturu. Zbytek civilizace připomíná v daném stadiu spíše nepřehledný mumraj do sebe uzavřených jednotlivců, jimž vybájená spása opět přináší určitý smysl existence. Nové nasměrování se však zvrhává do ještě extrémnější izolace obyvatel, jejichž existence se omezuje pouze na nejrůznější bizarní úkony zcela poddané falešnému ideálu.
Poutníkem po upadlém světě přeplněném groteskními figurkami, z nichž mnohé jako by vypadly z vrcholných děl Terryho Gilliama, se stává člen elitního sboru, pověřený zkoumáním pronikavých dopadů ničím nepodložené báchorky. V jeho letargickém putování bezútěšným labyrintem dna lidského bytí se propojuje pověření udržet pořádek s hledáním sebezáchovy pod pomalu se hroutící kupolí, jež ohlašuje definitivní zánik. Setkává se s nejrůznějšími postoji obyvatel k očekávanému vysvobození, u nichž vzkříšená aktivita občas nemá daleko k projevům čirého šílenství. Postupně propadá myšlence, že by nově zrozený mýtus mohl ve správných rukou posloužit rozdmýchání dohasínajících zbytků humanity. Nakonec je to právě on, kdo se na sebe rozhodne vzít roli všemi očekávaného spasitele.
Szulkinova dystopická vize tentokráte necílí na záludné mocenské praktiky skrytého totalitarismu. Naopak nabízí obraz rozpoutané anarchie a zániku jakéhokoliv systému, v němž poslední zbytky dohledu protékají mezi prsty několika jedinců. Daleko více jej zajímají reakce mas, jež přežívají na troskách kdysi snad fungující infrastruktury a zaměřují se již pouze na nejzákladnější tělesné potřeby bez jakýchkoliv ambicí změnit neúnosné status quo. Motiv archy jako příslib úniku a vysvobození jako jediný podněcuje novou aktivitu a vyvolává tak reminiscence na společenské ochromení dobové polské společnosti. V Polsku po období stanného práva citelně chybělo úsilí sebedrobnější iniciativou zlepšit bezútěšný stav společnosti, a o to větší prostor získávaly představy jak z rozpoutané situace nejlépe uniknout ven.

Jakub Jiřiště, LFŠ 2014

režie:
Piotr Szulkin

hraje:
Jerzy Stuhr, Alfred Freudenheim