Niebelungové - Siegfried

Podle staré legendy byl   zfilmován dvoudílný   výpravný příběh   Niebelungové a druhý díl,   Prsten Niebelungů se   zajímavým hereckým   obsazením na pokraji fantasy   a dávné historie.

Osobně nemám rád, když   jsou tříhodinové (nebo i   vícehodinové) filmy na   nejrůznějších databázích   rozděleny na dva samostatné   filmy. Jedná se přece o   jeden snímek a tak by měl   být i hodnocen, přesto se   najdou výjimky a Nibelungové   k nim patří. Důvod   natočení tohoto německého   národního eposu je více   než jasný. Když Horst   Wendlandt v roce 1962   produkoval Poklad na   stříbrném jezeře, nemohl   ani tušit, jaké historické   události byl nápomocen.   Nejenže dal vzniknout   nejdražšímu poválečnému   snímku, ale rozpoutal doslova   a do písmene mayovkománii.   To samozřejmě nemohlo   uniknout bystrému oku jeho   souputníka Artura Braunera.   Ten brisktně uvedl do kin Old   Shatterhanda a začal   natáčet svou vlastní   mayovskou sérii. I když byla   tato konkurenční řada   úspěšná, ta Wendlandtova   si vedla o kapánek lépe, co   do návštěvnosti i kvalit.   Brauner se proto rozhodl, že   svému konkurentovi vytře   zrak a natočí nefalšovaný   historický velkofilm, což   byl v té době již mrtvý   žánr. Ani tato skutečnost   nemohla Braunera odradit. Za   námět byl zvolen, již   jedenkráte natočený,   středověký epos o   Nibelungzích. Do   režisérské sesle se posadil   tvůrce těch nejlepších   mayovek z konkurenční série   Harald Reinl, který si sebou   přivedl osvědčený tým   spolupracovníků. Natáčelo   se v tolik oblíbené   Jugoslávii, poté i na   Islandu a ve Španělsku. To   vše bylo nasnímáno na 70mm   film. Brauner dokázal   shromáždit to nejlepší, co   tehdejší komerční   německá kinematografie mohla   nabídnout, přesto je   celkový výsledek poněkud   rozpačitý. Film je rozdělen   do dvou samostatných   částí. Prvý díl nese   název hlavního hrdiny   Siegfrída. A tady leží   zakopaný pes. Siegfried by   měl být hlavní postavou,   ale tou díky scénáři, ať   již od počátku či díky   pozdějším úpravám,   rozhodně není. Diskutabilně   se může jevit i obsazení   této role, jako   „ideální“ představitel   byl zvolen olympijský   medailista ve vrhu kladivem   Uwe Beyer. Ten má sice   krásně vyrýsované svaly a   zcela prozaických důvodů   běhá polovinu filmové   stopáže, jen v kožešinové   bederní roušce, přesto o   jeho hereckých schopnostech   lze více než pochybovat.   Takže místo udatného reka,   jakým měl původně Siegried   být, který dokáže skolit   dokonce i draka, je divák   konsternován zjištěním,   že bohatýr díky neherci   Beyerovi působí spíše coby   zaostalý venkovský balík.   Tato skutečnost ještě více   vynikne, při srovnání jeho   výkonů a ostatních kolegů.   Dalším nepodstatným   problémem je žánrový   rámec, hlavně u prvého   dílu, který má být   čistokrevnou fantasy. Co si   budeme namlouvat, v roce 1966   počítače zabíraly několik   hal a jejich výkon byl   srovnatelný s kapesní   kalkulačkou, tj. všechny   efekty se museli dělat   ručně. Bohužel nebyl   angažován král pookénkové   animace Ray Harryhausen, a tak   byl drak vytvořen v   „životní“ velikosti,   poháněn mnoha servomotory.   Přezevšechnu snahu tvůrců,   působí dnes Fafmír značně   úsměvným dojmem, což se   dá říci i o ostatních   fantasktních motivech. Až to   může evokovat dojem, že   divák nesleduje historický   velkofilm, ale výpravnější   ruskou pohádku. Tato   něchtěná komičnost,   sráží jinak kvalitně   odvedenou práci všech   zůčastněných. Nelze   neobdivovat krásné   exteriéry, počínaje   jugoslavskou „stepí“,   přes rozekláté útesy   islandská, až po skaliska   grotesktních hřibovitých   tvarů ve Španělsku. Když k   tomu všemu připočteme   monumentální stavby, bohaté   kostýmy a slušnou hudbu,   zamrzí nedostatky o to více.