Naqoyqatsi

Svět podle Reggia
Miro Ulman
Čtrnáct let strávil Godfrey Reggio v Řádu křesťanských bratří. Možná i to je jeden z důvodů, proč je ve svých filmech tak skoupý na slova i na pocity, a proč své myšlenky a názory vyjadřuje pouze obrazem a hudbou. První dva jeho celovečerní tituly z trilogie o stavu tohoto světa – Koyaanisqatsi (1983; viz Projekt 100 – Zima 1995) a Powaqqatsi (1988) – se s úspěchem hrály ve filmových klubech a Godfrey Reggio je dokonce osobně uvedl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti v roce 1994. Na prvním z nich pracoval téměř deset let, na druhém pět let – a třetí měl světovou premiéru teprve letos na festivalu v Benátkách. Důvod byl zcela prostý: pokud se do projektu osobně nezaangažoval žádný významný tvůrce – v případě druhého dílu to byli Francis Ford Coppola a George Lucas a u třetí části v poslední době mimořádně úspěšný režisér Steven Soderbergh – byl problém sehnat dostatek peněz.
Všechny tři snímky z „qatsi“ trilogie mají mnoho společného. Od symbolických názvů pocházejících z jazyka indiánského kmene Hopi, který žije v Arizoně a hrozí mu zánik, přes způsob vyprávění, důslednou střihovou rytmizaci, obrazové i zvukové dělení na několik částí a v neposlední řadě kongeniální minimalistickou hudbu Phila Glasse. V případě závěrečného dílu trilogie nazvaného Naqoyqatsi je tu však jeden zásadní rozdíl. Zatímco u prvních dvou snímků Reggio k výpovědi o dnešním světě využil v naprosté většině své vlastní záběry natočené v reálném světě, které poté důsledně sestříhal, do snímku Naqoyqatsi z osmdesáti procent zužitkoval již existující záběry ze zpravodajských, sportovních, vojenských a instruktážních snímků, animovaných filmů, televizních relací nebo reklam (režisér čerpal rovněž z archivů pražského Krátkého filmu – například záběry spartakiádních cvičenců na Strahově). Ty následně digitálně upravil – zdeformoval, polarizoval, koloroval nebo dekoloroval, rozfázoval, znásobil, zrychlil či zpomalil – a tím vlastně úplně přetvořil. „Snažili jsme se vzít obrazy, které všichni už někde viděli, a uvést je v jiném kontextu a s jinými asociacemi,“ vysvětluje režisér své nové formální postupy.
Ve filmu Koyaanisqatsi (aneb „život vyvedený z rovnováhy“ nebo také „stav volající po změně způsobu života“) Reggio upozorňoval na současný stav industrializované Ameriky, ve které lidé ničí přírodu, jejíž součástí sami jsou. Na jedné straně režisér zobrazil krásu a bohatství, na straně druhé industrializaci a odlidštěnost. Ve snímku Powaqqatsi („způsob života bytosti, která, aby mohla sama existovat, vysává životní sílu jiných tvorů“) se Reggio se svým štábem vydal do Peru, Brazílie, Keni, Hongkongu, Indie, Egyptu, Nepálu a Izraele, aby poukázat na ničení kulturních i historických kořenů.
Ve třetí části Naqoyqatsi („válka jako způsob života“ nebo „civilizované násilí“) se režisér zamýšlí nad tím, jak technologie všechno proměňuje: média, umění, zábavu, sport, politiku, medicínu, etiku, přírodu i celou podobu lidské existence.
Zatímco v prvních dvou filmech trilogie lidstvo ještě mělo šanci k záchraně (pokud by si dokázalo včas uvědomit, kam směřuje), v závěrečné části jej Reggio již nadobro odepsal. „Naqoyqatsi je film o stavu beznaděje,“ charakterizoval svůj film režisér na festivalu v Benátkách. „Techniku chápe ne jako něco, co používáme, ale jako něco, čím žijeme. Vypráví o technice jako o způsobu života. V tomto smyslu je Naqoyqatsi filmem zamýšlející se nad tragédií toho, že nám technika vzala náš jazyk. Cítím, že náš jazyk již nevyjadřuje svět, v němž žijeme. Přistupujeme ke světu s antickými ideály, myšlenkami a zastaralými formulemi, které už neplatí. Popisují svět, který tady už není. Náš svět již není přístupný našemu jazyku, takže důvod, proč jsem třeba použil obrazy reklamy byl ten, že právě ony jsou ,lingua franca‘, nadvlády techniky. Vzal jsem tento diktát obrazu, který nahrazuje tisíce slov, a chtěl jsem jej obrátit naruby, abych získal tisíce obrazů, které by umožnily uvědomit si sílu jediného slova. V tomto případě tajemného slova, které pochází z necivilizovaného a nevzdělaného zdroje, ale které je pro mne plné moudrosti. Slova, které popisuje svět, v němž žijeme. Svět sankcí a teroru proti síle života.“
Godfrey Reggio přitom vědomě využívá dalšího protikladu. Na natočení svého filmu, ve kterém mluví o technice a proti technice jako o zbrani, která zničí naši planetu, sám použil nejmodernější digitální techniku. „Tento film vědomě přijímá protiklady a využívá médium, které zpochybňuje, aby nastolil otázky. Motivem Naqoyqatsi je zpracovaný obraz. A protože z mého pohledu se obraz stal jazykem naší doby, obrazy, které ve filmu uvidíte, pocházejí ze všudypřítomného nástroje zvaného počítač – z jakéhosi nového božstva. Nástroje, který přetváří svět k obrazu svému. Protože cílem tohoto filmu je spojit se s diváky, cítil jsem, že musím použít jazyk diváka. Tedy jazyk obrazu.“
Celý film byl stříhán v digitálním formátu a teprve výsledná verze byla překopírována na celuloidový pás. Problémy s financováním projektu a časový skluz byly tentokrát k dobru věci. Během dlouhých dvanácti let, kdy všichni fanoušci čekali na Naqoyqatsi, se totiž technika rozvíjela závratnou rychlostí vpřed. „Když jsem dával tento film v roce 1989 dohromady, naivně jsem si myslel, že ho mohu natočit analogovou technologií, to se ale ukázalo jako nemožné,“ přiznává Reggio. Autorovi nepatří primát pouze v tom, že se mu podařilo pomocí netradičního způsobu natáčení vytvořit fascinující umělecký dokument, který navzdory závažnosti tématu, jehož se dotýká, zůstává podmanivou podívanou, ale rovněž v tom, že to byl právě on, kdo poprvé k filmu přivedl již zmíněného skladatele Phila Glasse. Hudba ke Koyaanisqatsi patří ke skladatelovým nejslavnějším nahrávkám. Dvojice pokračovala ve spolupráci i na obou dalších projektech. Glassova hudba je pro film mimořádně důležitá. Navíc jako kontrast k elektronicky upravovaným obrazům byla nahrávána analogově. Novinkou je spolupráce se světoznámým cellistou Yo-Yo Ma. Právě jeho nástroj dodává filmu „lidský“ hlas a hudbu protepluje.
Reggio ve svých titulech potlačuje to, co bývá v centru pozornosti tradičních filmů – postavy, příběh, herecké výkony – a hlavní subjekt nebo motiv jeho filmů naopak tvoří věci, jež u klasických snímků stojí v pozadí a někdy je vlastně ani nevnímáme – budovy, silnice, počítače, reklamy, různé symboly. A stejné je to i s hudbou. Ta v případě jeho snímků není pouhým doprovodem kdesi na pozadí, ale podstatnou částí filmu, která po celý čas naopak vystupuje do popředí a je vlastně jazykem, kterým film promlouvá k divákovi. Phil Glass byl po celých dlouhých dvanáct let v kontaktu s Reggiem – mezitím nahrál sedmapadesát disků a v závěrečné fázi na partituře pracoval osmnáct měsíců. Reggio a Glass se během procesu tvorby neustále vzájemně ovlivňovali. Naqoyqatsi má stejně jako předchozí filmy strukturu symfonie. První „věta“, která je zahájena záběrem na Brueghelův obraz Stavba věže babylonské (1563), zobrazuje příběh vývoj od lidského jazyka po číselný kód. Druhá „věta“ diváky zavede do světa her, sportu a soutěží, ale také na burzu nebo do světa celebrit: politiků, vědců, umělců, zpěváků a herců – reálných i vygenerovaných počítačem. Závěrečná třetí věta filmové symfonie je výletem do 21. století, na jehož prahu stojí náš svět plný násilí a utrpení. A to nejen při demonstracích nebo během válečných konfliktů, ale také na silnicích a na sportovištích, ve filmech i v počítačových hrách. Glassův podíl na celkovém vyznění filmu je přitom tak obrovský, že by si zasloužil být v titulcích uváděn nejenom jako skladatel hudby, ale také jako spoluautor scénáře.
Godfrey Reggio je však tak trochu obětí popularity svých vlastních filmů. Jeho dřívější originální postupy jsou totiž dnes již zcela běžné v reklamách i ve videoklipech a tak při sledování Naqoyqatsi mohou mít diváci občas pocit již „dříve viděného“ – a to nejenom díky použití některých notoricky známých archivních záběrů. To však nic nemění na skutečnosti, že pro obdivovatele Reggiových předchozích dvou celovečerních filmů bude Naqoyqatsi přesně tím snímkem, na který dlouhá léta čekali.

Ohlasy
Třpytivá krása Reggiových obrazů a pulzující kouzlo hudby Philipa Glasse jsou optimistickou prognózou naší nejisté budoucnosti. Čistá kinematografická poezie, která vás zvedne ze sedadel.
(David Sterritt, Christian Science Monitor 1. 11. 2002)

Mám problém s Naqoyqatsi jako s filmem, ale jako hudební video je to pozoruhodné dílo. (Roger Ebert, Chicago Sun-Times 25. 10. 2002)

I po dvaceti letech Reggio pořád ví, jak vytvořit pointu poetickými obrazy, jeho schopnost vystrašit ale potlačila přílišná převaha rychle se rozvíjející technologie, kterou tak přísně kritizuje. (Michael Rechtshaffen, Hollywood Reporter 5. 9. 2002)

Skutečnost, že Reggio využívá nejmodernější technologii k tomu, aby poskytl varovný komentář k moderní technologii, je lehce stravitelný paradox. Větším problémem, a to od počátku této trilogie, je způsob, jakým jeho úprava obrazů bolesti, utrpení, tragédie a fyzické devastace samolibě estetizuje zážitky, které zobrazuje. (…). Technicky vzato, film je naleštěným klenotem. (Variety 2002)
Projekt 100 - 2003

Autor/Zdroj: /Projekt 100


Nejnovější obrazově hudební esej beze slov z dílny Godfrey Reggia a Philipa Glasse na téma života bez středu a balance v době digitálních technologií a elektronických médií.

Autor/Zdroj: /Febiofest


Až po devětadvaceti letech dokončili režisér Godfrey Reggio a hudební skladatel Philip Glass snímkem Naqoyqatsi svou „qatsi trilogii", pojednávající o vztahu přírody a civilizace. Názvy filmů jsou převzaty z jazyka arizonských Indiánů Hopi. Koyaannisqatsi byl „o životě, vyvedeném z rovnováhy" a srovnával krásu přírody s rušivými zásahy moderního člověka. Powaqqatsi, tedy „život na úkor někoho jiného", byl pokusem o komplexní pohled na současnou podobu industrializované Ameriky v konfrontaci se životem Třetího světa. Naqoyqatsi znamená přibližně „život jako neustálý válečný střet", čímž tvůrci vyjadřují obrovský civilizační
předěl: naše přirozené životní prostředí (příroda) je „nahrazeno" technologií. Podle původního záměru měl být třetí díl o alternativách života, stal se však filmově-filosofickou esejí o zániku moci přírody a varováním před nezvladatelnou mocí moderní techniky, jež se vyvíjí bez ohledu na společenské souvislosti a jež často namísto „zkvalitnění" lidského života přináší jeho bezprostřední ohrožení. Snímek, který vznikal téměř deset let, vychází
ze stejných principů, jako předcházející díly. Zůstává stěžejní spojení mezi obrazem a Glassovou všudypřítomnou hudbou, jež se tentokrát hodně opírá o violoncellová sóla (Yo Yo Ma). Zůstává i členění do určitých „kapitol", jež však nejsou nijak uvozeny. Zásadní rozdíl je v použitém materiálu a do značné míry i ve formě. Dříve pracoval Reggio se záběry, pořízenými v nejrůznějších místech světa, jež stylizoval a estetizoval. Na velkých plochách konfrontoval krásu přírody s moderními stavbami, nebo život na venkově a ve městech.
Tentokrát však tvůrci pracovali zejména s archivními materiály (v poměru zhruba 80:20), tedy s vědeckými záznamy, zpravodajskými či reklamními šoty a dokumenty z filmoték. Ve snímku vlastně není jediný „normální" záběr. Obraz je nejrůznějšími způsoby "deformován", leckdy až k nepoznání. Tvůrci využívají nejmodernějších postupů počítačové simulace či animace, časosběrného snímání, zpomalování, zrychlování, zoom, kolorování, práci s negativem, vkopírovávání, zmnožování obrazu, či jeho dělení atd. Vzniká tak mohutný abstraktní celek, přibližující se experimentálnímu filmu. – První setkání s Reggiovým a Glassovým originálním
dílem (k němuž kromě této trilogie patří ještě krátký Anima Mundi z roku 1991) je ohromujícím zážitkem.
(zdroj: Filmový přehled)

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Až po devatenácti letech dokončili režisér Godfrey Reggio a hudební skladatel Philip Glass snímkem Naqoyqatsi svou „qatsi trilogii“, pojednávající o vztahu přírody a civilizace. Názvy filmů jsou převzaty z jazyka arizonských Indiánů Hopi. Koyaanisqatsi (1983, FP 2/95) byl „o životě, vyvedeném z rovnováhy“ a srovnával krásu přírody s rušivými zásahy moderního člověka. Powaqqatsi (1988, FP 3/91), tedy „život na úkor někoho jiného“, byl pokusem o komplexní pohled na současnou podobu industrializované Ameriky v konfrontaci se životem Třetího světa. Naqoyqatsi znamená přibližně „život jako neustálý válečný střet“, čímž tvůrci vyjadřují obrovský civilizační předěl: naše přirozené životní prostředí (příroda) je „nahrazeno“ technologií. Podle původního záměru měl být třetí díl o alternativách života, stal se však filmově-filozofickou esejí o zániku moci přírody a varováním před nezvladatelnou mocí moderní techniky, jež se vyvíjí bez ohledu na společenské souvislosti a jež často namísto „zkvalitnění“ lidského života přináší jeho bezprostřední ohrožení. Snímek, který vznikal téměř deset let, vychází ze stejných principů, jako předcházející díly. Zůstává stěžejní spojení mezi obrazem a Glassovou všudypřítomnou hudbou, jež se tentokrát hodně opírá o violoncellová sóla (Yo Yo Ma). Zůstává i členění do určitých „kapitol“, jež však nejsou nijak uvozeny. Zásadní rozdíl je v použitém materiálu a do značné míry i ve formě. Dříve pracoval Reggio se záběry, pořízenými v nejrůznějších místech světa, jež stylizoval a estetizoval. Na velkých plochách konfrontoval krásu přírody s moderními stavbami, nebo život na venkově a ve městech. Tentokrát však tvůrci pracovali zejména s archivními materiály (v poměru zhruba 80:20), tedy s vědeckými záznamy, zpravodajskými či reklamními šoty a dokumenty z filmoték. Ve snímku vlastně není jediný „normální“ záběr. Obraz je nejrůznějšími způsoby "de-formován", leckdy až k nepoznání. Tvůrci využívají nejmodernějších postupů počítačové simulace či animace, časosběrného snímání, zpomalování, zrychlování, zoom, kolorování, práci s negativem, vkopírovávání, zmnožování obrazu, či jeho dělení atd. Vzniká tak mohutný abstraktní celek, přibližující se experimentálnímu filmu. Soustředěním na formální stránku a také velkou rozlohou se zamlžuje tvůrčí záměr, jímž bylo zachytit revoluční proměnu, nepozorovaně ohrožující lidstvo. – První setkání s Reggiovým a Glassovým originálním dílem (k němuž kromě této trilogie patří ještě krátký Anima Mundi z roku 1991) je ohromujícím zážitkem. Nicméně prvek „překvapení“ se při dalším sledování může vytratit. Snad proto, snad i kvůli příliš abstraktní formě Naqoyqatsi nepůsobí takovým dojmem jako předcházející filmy.
Tomáš Bartošek Filmový přehled 2003/1

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled