Na Svatém Kopečku

No, ječení je ve filmu   požehnaně, zpočátku na   tři věty pět minut   ječení. Naštěstí jsou to   mé oblíbené, moravské, ale   to podání není tedy nic   moc. Nechci napsat, že to   bylo skoro otřesné.   Nastavovaná kaše matkou,   lázněmi, a kdoví čím   ještě nemohla být pro   příběh přínosem. V   každém případě jsem se   asi dva krát zasmál, a   viděl do konce bez   přejíždění, takže za   dvacet kousků.

Snímek začíná a končí   záběrem na premonstrátský   klášter s bazilikou   Navštívení Panny Marie, aby   bylo místu učiněno zadost   pro připomenutí, o jaký   Svatý kopeček se vlastně   jedná. Je vzdálen asi sedm   kilometrů od Olomouce a   místní na ono místo mohou   být náležitě hrdí.   Příběh odehrávající se v   obci Svatý Kopeček, se nese   ve skromnosti, a s   náležitým humorem, jenž se   ten nejčastější opakuje v   rámci návaznosti dialogu   během střihu z jedné scény   do druhé. Svůj humor má   svými poznámkami ke všemu   hlavně Jindřich Plachta.   Jaroslav Vojta v roli   zásadového statkáře však   vyniká asi nejvíce. Děj   příběhu by se dal popsat   jedinou větou. Cesty lásky   jsou nevyzpytatelné. Motiv o   úmyslné záměně se   používal hodně často v   bláznivých komedií, ale   tady se to drží hodně na   uzdě. velmi brzké odhalení   už mluví samo za sebe.   Úsměvných scének a   situací je dost na to, aby se   divák pobavil a aby mu to   přineslo příjemný filmový   zážitek. K tomu něco málo   moravských lidových   písniček a to v krojích i   bez nich. Tuto filmovou   klasiku jistě nejvíce   oceňují obyvatelé Olomouce,   a to už kvůli své   historické hodnotě   zaznamenaných poutních   míst.

Nepovedená veselohra   nekonečně nastavovaná do   požadované délky pro   celovečerní film mnoha   hluchými nudnými scénkami,   aby konečně po půldruhé   hodině doklopýtala přece   jen k dlouho všelijak   odkládané, leč   nevyhnutelné a očekávané   svatbě. Nevěsta Heda   trucovala kvůli alespoň   nějaké dějové zápletce   asi půl minutky. Její   duševní přerod byl tak   rychlý, jako   šestatřicetihodinový   přerod Shakespearova Othella,   jímž proto francouzský   spisovatel Stendhal pohrdal.   Co by asi řekl o chvilkovém   přerodu mladé Hedičky? V   jednom záběru bylo zívání   herce Peška, který   představoval pana Voříška,   básníka a majitele konfekce,   skládajícího své   konfekční verše, tak   neodolatelně opravdové, až   bylo nakažlivé, načež jsem   začal zívat také. Konec   přišel jako vysvobození.