Na pokraji slávy

Výborná komedie. Nasmála   jsem se... a přitom film   vlastně ukazuje, jaká je ten   showbyznys fraška. Ve   spojení s výbornými   kostýmy a naprosto úžasnou   hudbou je to komedie   bezkonkurenční,   hvězdná...a vlastně i s   nějakým tím hlubším   podtextem.
Musíte se   ale umět odvázat, užít si   hudbu....a vcítit se do   ztracených-zfetovaných-unave   ných-dospívajících(jak kdo   chce) duší..

Že slávy?
No jo no. Najviac sa mi páči   ako sa snažili byť   vtedajší rockeri drsní,   nekomerční a nezávislí.   Hlavne tá tvrdosť, drsnosť   a opozícia voči populárnej   hudbe. Kto však mohol   vedieť, že niekedy v   budúcnosti príde čierna   zloba v podobe napríklad   DIAMATREGON či URFAUST, alebo   industriálny hlukot ako   napríklad IN SLAUGHTER   NATIVES či LUSTMORD. To by sa   dnes čudovali. Mala to byť   asi komédia, ale nič tam   nebolo k smiechu. Mal to byť   hudobný film, ale aj tej   hudby bolo poskromne, navyše   škrípajúcej kvality. Čo   však čakať od kultúrneho   barbara ako ja, čo má v   playliste momentálne KIRLIAN   CAMERA, NEST či DEAD CAN   DANCE. Mne to prišlo ako   skôr rozprávka, v tých   rokoch v zákulisí myslím,   že podstatne viac snežilo,   ženských tiež bolo asi po   desiatkách a tiekli   hektolitre... no sodovky   určite nie. Najviac ma však   zaskočilo to nelogické   chovanie sa postáv. Asi nik   by sa podobne nechoval, to tam   snáď platilo o všetkých.   Stačí pochváliť nahrávku   predkapely a už ste v šatni   BLACK SABBATH. Matka dcére   zakazuje počuvať rockové   slaďáky, ale pri   nezaopatrenom synovi robí   výnimku a odrazu ho posiela s   rockovou kapelou cestovať po   štátoch. Najznámejší   rockový magazín dá robiť   článok mesiaca týpkovi,   ktorého vlastne nikdy   nevideli. A slečna Penny Lane   by sa mala zamyslieť, čo   vlastne chce. No hrúza.   Totálna nuda a obrovské   sklamanie

Dobrý film se pozná podle   toho, že ho můžete vidět   ještě jednou. Takový tento   film není. Není to ani   komedie, neboť se u něho   nezasmějete. A na hudební   film je tam příliš málo   muziky, ještě k tomu   špatné. Film bych označil   spíše jako drama, nanejvýš   melodrama. Ale ještě jinak -   a případněji, výstižněji   - jako "současná   americká humanistická   sračka". Tolik   patetických,   sentimentálních žvástů,   tolik laskavých úsměvů,   tolik shovívavých a   chápavých pohledů se   zkrátka v jednom filmu nedá   snést. Zase jednou jedna   zoufalá snaha nalhat si, že   člověk má nějaké city,   marná snaha ukázat člověka   jako cituplnou bytost.   Opravdové emoce se však   takto hloupě nevyjadřují.   Osoby dramatu hovoří jako   nějaké schematické   postavičky v jazykovém   televizním kursu! Film   pojednává ovšem hlavně o   hudbě. Jenže bere hudbu   právě z té stránky, která   ji nejvíc kazí, to znamená   z pohledu žurnalistiky,   kritiky, fanoušků a fanynek   ("grouppies") a z   pohledu popularity. Celý film   tak vlastně kopíruje   společnost hudebního   průmyslu, která dělá   všechno ne z lásky k hudbě,   nýbrž z touhy být   nejlepší, což by samo o   sobě nebylo ještě tak   zvrácené, kdyby nechtěla   mít svůj vrchol také   vrcholně zaplacen! Tím však   nutí také své oddané   fanoušky, aby sami sebe co   nejlépe a nejdráže   prodávali, což je na tom to   nejzvrácenější.   "Dřív jsem slyšel ve   všem hudbu..."   přiznává se v jedné   upřímné chvíli muzikant.   "Ale teď už ji   neslyším." Samozřejmě   - chtělo by se dodat - teď   už má totiž uši jen pro   cinkot drobných mincí a pro   jásot fanynek.
Prvních pět deset minut   vypadalo nadějně, ale   zbývající dvě hodiny byly   nudné, bez překvapení, bez   světlých momentů, bez   nápadů, prázdné.
A   když muzikant prohlásil, že   studoval dějiny hudby, takže   ví, že nejlepší hudba byla   vždy také   nejpopulárnější, věděl   jsem zase Já, že už se v   tomto filmu ničeho lepšího   nedočkám. To jsem se zase   nechal něčím nachytat!
Nejodpornější sekvence   byla ta, v níž se rockeři   cestou letadlem dostanou do   prudké bouře a při vědomí   neodvratné smrti se začnou   ne snad modlit, to ne, to by   bylo na drsné rockery   příliš zbabělé a   změkčilé, nicméně začnou   alespoň provozovat jakousi   obdobu křesťanské poslední   zpovědi umírajícího na   smrtelné posteli a   zpovídají se náhle jeden po   druhém přede všemi ze   svých tajemství. A když se   podle očekávání šťastně   dostanou na zem, zavládne u   někoho z nich ulehčení, u   jiných trapné ticho z toho,   že zbytečně na sebe   prozradili, co by jinak nikomu   nikdy nepověděli, u   dalších se dokonce projevilo   zklamání, že přežili. Já   jsem byl v té chvíli   zklamán také a užuž jsem   sahal po vypínači.
Nudný film končí   předpokládaným a povinným   happy endem: všichni se   smíří a obejmou v   plačtivém dojetí. Mne však   takovéto konce nutí k   vyměšování z úplně   jiných míst než jsou slzné   kanálky.
Jeden bodík   uděluji filmu pouze za   skvělou Frances McDormand v   roli matky a za mou odvahu   vydržet až do konce.

Nepsané pravidlo které zní   „čím méně očekáváte,   tím více se zamilujete“ se   právě u tohohle filmu   osvědčilo…Nevěděl jsem   že se ve filmu objevují tak   zvučná jména, nevěděl   jsem o čem film je a už   vůbec jsem netušil že budu   tak unešen…I když rock   vážně zbožňuji   nenávidím vše okolo, drogy,   alkohol, šlapky prostě   nezávazný život který se   tu hojně pěstuje…Nicméně   Na pokraji slávy je natočen   s takovou grácií že i já   jsem na pár okamžiků   zatoužil zažít ten pocit z   úspěchu a slávy…Jeden   herecký koncert střídá   druhý, příběh je   protknutý jemným humorem a   pocukrovaný hodně slušnými   vtípky; co ale nejde   opomenout je ten nejlepší   písničkový soundtrack,   který jsem snad kdy   slyšel…Led Zeppelin,The   Who, Black, Sabbath, Deep   Purple, Iggy Pop, David Bowie,   Elton John, Simon and   Garfunkel, Jimmy Hendrix, je   to tam všechno…Co ale film   vynáší do nebeských   výšin není ani tak hudba   jako scénář…Oprávněně   si došel pro „Zlatého   plešouna“ a porazil   „neporazitelného“   Gladiátora, Erin Brockovich   atd…Zdánlivě nenápadný   snímek který proplouvá mezi   filmovými fanoušky a nikdo   ho nedokáže chytit, má co   říct a rozhodně stojí za   shlédnutí!!!

Z toho filmu na mě přišla   taková nostalgie po těch   časech jako kdybych je snad   sám zažil. Hořkosladká,   nepodlézavá a přece   strašně láskyplná pocta   době, kdy rock'n'roll byl   ještě mladý, lačný a   naivní a zároveň už o   svojí bezprostřednost   začínal přicházet a   probouzel se do těžké   kocoviny. Asi je to trochu   idealizované, ale krásně a   působivě, o čemž svědčí   i to, že při   dvouapůlhodinové stopáži a   hodně rozvolněné   příběhovosti mi to uteklo   jako nic. Stačilo jen trousit   jména tehdejších stars,   maximálně zahlídnout Davida   Bowieho zachumlaného do   kabátu a člověk byl   uprostřed dění s pocitem,   že ve vedlejším hotelovém   pokoji fakticky právě   jamujou třeba Plant s Pagem.   Navíc je tu spousta   nehledaně vtipných momentů,   viz scéna ve vibrujícím   letadle nebo hrubé   podcenění padesátiletého   Micka Jaggera. Ten, koho   rocková muzika nechává   chladným, se možná mohl   nudit, ale já volám:   paráda!

Svěží zábavná jízda,   která nepouští nohu z plynu   a může se pochlubit tím   nejlepším obsazením. Už   dlouho jsem si u žádného   filmu tak krásně   neodpočinul. Tím nechci   říct, že je to nenáročná   oddychovka, film je napsaný s   grácií, vtipem a lehkostí.   Musím vyzdvihnout   především Frances   Mcdormand, která byla stejně   okouzlující jako před lety   ve Wonder Boys a moji   oblíbenou Zooey Deschanel,   která je prostě nádherná a   působí nesmírně sympaticky   už od pohledu. Jason Lee a   Billy Crudup se perfektně   doplňují a jen těžko si   vybrat, který z nich je   sympatičtější. Přidejte   si k tomu perfektní hudbu a   nádech road movie. Tenhle   film dokáže oslovit   každého, nejen fanoušky   klasického rocku, už jen   díky vtipně napsaným   situacím a naprosto   plastickým postavám.   Obojího je tu požehnaně.   Viděl jsem verzi, která   měla kolem 161 minut jen s   anglickými titulkami, ale   uteklo to a já chtěl víc.   Málem jsem se rozplynul   blahem. Jen víc takových.

Z vlastní zkušenosti Vám   povím, že dostat do sebe   elektřinu přes kytaru není   žádná sranda...až po   vyhození pojistek