Mulholland Drive

PROCESOR!
Režie David Lynch. Zvyknul jsem si, že má   trochu "jiný" filmy. Záměny identit,   dějový regrese apod. Vlastně přemýšlím, že   ten film nemůžu spravedlivě ohodnotit a   okomentovat, protože mu prostě nerozumím a   nerad bych negativně ovlivňoval budoucího   diváka.

Mulholland Drive amerického režiséra Davida   Lynche nás přivádí do mystické časové   smyčky, ve které se střídá sen s realitou a   pocitem viny hlavní hrdinky. Je však velmi   obtížné definovat přesnou hranici mezi   realitou a snovým světem. Do jisté míry je   tento snímek prazvláštním způsobem   znepokojivý, nicméně nás právě tou svou   zvláštní potemnělou a hypnotickou atmosférou   láká ponořit se hlouběji do Lynchova světa   jeho mysli. Mnoho otázek před námi vyvstává a   my na ně začínáme hledat odpovědi s touhou   rozluštit jednotlivé indície Lynchova filmu.   Tento film můžete vnímat několika způsoby.   Buď se budete snažit hledat jednotlivé   roztroušené indície velmi mistrně skryté ve   filmu a skládat je do nějaké smysluplné   mozaiky, nebo se jen ponoříte do atmosféry   filmu a necháte se unášet svými pocity. Jeden   i druhý způsob vás však dovede na Mulholland   Drive. Při této cestě na vás může padat   úzkost, kdy se můžete začít cítit omámeně   a ztraceně. A může se vás také zmocnit pocit   jakési blíže nedefinovatelné psychické   schizofrénie, pokud se až příliš ztotožníte   s hlavními postavami filmu a necháte se temnou a   úzkostlivou atmosférou filmu až příliš   strhnout a pohltit. Jsou zde mnohé scény,   které bychom mohli označit za jednoduché, ale   tím, že jsou natočené právě Lynchem,   dostávají úplně jiný rozměr, kdy jejich   prostřednictvím v nás David Lynch vyvolává   zvláštní druh jemného vlnění úzkosti,   znepokojení až postupně se stupňujícího   napětí. Například dialog mezi dvěma muži ve   Winkie´s restauraci. Navíc jsou tyto zdánlivě   jednoduché scény znásobené důmyslně vybranou   hudbou na pozadí a mistrným pohybem kamery. To   jsou všechno jemné detaily, které se však   stávají důležitou součástí výsledného   vyznění té které scény. O Lynchově tvorbě   můžeme hovořit jako o bizarní projekci stavu   jeho mysli, ale jsou to projekce, které jsou   součástí něčeho daleko většího a smysly   neuchopitelnějšího než je náš trojrozměrný   svět. Kdo se tento svět snaží poodhalit a   přijmout do své vlastní reality, stává se   součástí Lynchovi projekce jeho vlastní mysli.   Když potom vezmeme do úvahy, že je vše   propojeno, potom poznáváme, že stejná projekce   Lynchovi mysli je zároveň i naší vlastní   projekcí. A to je velmi znepokojivé už samo o   sobě. Avšak v člověku je vždy něco temného   a záleží jen na něm, zda-li tuto temnou   stránku své duše bude mít pod kontrolou, nebo   ji nechá zmocnit se ho.

Hudební kulisa je   stejně znepokojivá jako samotný film. Je   součástí celého příběhu. A stává se   důležitou součástí některých scén, jako je   například ta z kabaretu Silencio, kdy kouzelník   začíná provolávat:

„Není tu   kapela“
„Nemáme kapelu“
„Tohle všechno   je ze záznamu.“

A vy vidíte tu zpěvačku a   slyšíte ji zpívat. Tu nádherně tesknou hudbu.   A potom ji spatříte, jak na pódiu odpadne, ale   píseň trvá dál. To je vrcholný okamžik   skutečně silného momentu, kdy se mne osobně   zmocňuje něco velmi nedefinovatelného. Jakýsi   blíže nespecifikovatelný pocit, že se   nacházíte v cizím snu, kde by jste vlastně ani   být neměli. Na tomto místě si je možné   uvědomit tu výjimečnou Lynchovu absurditu,   před kterou byste chtěli utéct, ale zároveň   vás něčím jedinečným přitahuje a vy   zůstáváte tam, kde jste a necháváte se   unášet stále hlouběji do modré krabičky,   která vás nakonec pohltí svou temnotou, jako   teleportačním výtahem mezi snem a   skutečností. Na podobných místech jako v   kabaretu Silencio se setkáváme s genialitou   Lynchovi tvorby, kdy zvuky trvají, i když by už   vlastně ani neměli, protože už není těch,   kteří by je hráli anebo zpívali. To ve mně   evokuje představu, že i náš trojrozměrný   svět je jen záznamem toho, co trvá věčně. A   to je do jisté míry opět pro mne velmi   znepokojivé zjištění.

A tu už vám   nezbývá nic jiného než se nechat pohltit onou   modrou krabičkou, protože je to pocit tak   schizofrenní, že chcete před tím vším   utéci. A právě modrá krabička je tou cestou z   té časové smyčky, ve které jste se ocitli. A   vy tušíte, že je to právě ta modrá   krabička, která vede k vašemu prozření.  

Přiznám se, že tvorbu Davida Lynche miluji,   protože v ní objevuji úžasný prostor a   hloubku. David Lynch je skutečným filmařským   režisérským Mistrem, který své filmy skládá   jako puzzle, ale výsledná mozaika je pro mne   osobně pokaždé vrcholným filmařským   zážitkem a jedinečným uměním.

co jiného čekat, než úlet
Příběh se vyvíjí záhadně a zvláštně,   pár bizardních scén,to mám ráda, Naomi je   roztomilá a krásná, Rita je tajemná. Pak   střih, běs, úlet,všechno je jinak. Krabička,   klíč, láska, zklamání, teta není, nic není   jak se zdálo být, totální úlet. Tak se   vracím, přemýšlím, namáhám si mozek,   snažím se být chytrá, vymýšlím teorie,   řešení, rozuzlení. Pak to vzdám a najdu na   netu celkem kloudné vysvětlení, které mě   jakš takš uspokojí. Film za uškvaření šedé   kůry mozkové:-)

Nejde o význam, jde o dojem a tenhle film má   úžasnou atmosféru. Scéna s kafem, nebo Coco,   opravdu čistě vykreslená postava, je naprosto   bez chyby. Tady nejde o děj, tady jde o   perfektně namíchanou směsici pocitů, kterou   ve vás zanechá. Vykašlete se na otazníky, tady   o ně nejde.

Proč recenzovat film jedenáct let po jeho   vzniku? Protože jsem ho nedávno znovu shlédl a   chtěl připomenout a doporučit všem, kteří z   nějakého důvodu neměli tu čest. Pro Lynchovy   fanoušky je tento příspěvek patrně nošením   dříví do lesa, pro ty, kteří chtějí Lynche   teprve objevovat, je to možná pro začátek   nejpřístupnější film. Narativní postupy   Lynche jsou samozřejmě originální, nelze   očekávat souvisle odvykládaný příběh, ale   příběh tam je, a při soustředěném   sledování filmu se dá pochopit. Zejména však   vizuálně a svoji poetikou zcela pohlcující   dílo.

Mam dve otazky k tomuto filmu. Dokaze niekto   presne vysvetlit tu scenu v restauracii kde jeden   chlapik rozpovie tomu druhemu svoj desivy sen...?   A druha otazka...Je mozne prist na to kde presne   zanechal najomny vrah ten modry kluc a kde ho   hlavna hrdinka nasla...?

10/10
... A JEŠTĚ NĚCO ! NESNASIM VAS ZA TO   VYSVETLENI V POPISE! ZNASILNILI STE TENTO FILM TIM   ZE SI KAZDY MUZE PRECIST O CEM TO JE! TIM PADEM   JSTE NAPROSTO ZKAZILI VESKEROU DIVAKOVU FANTAZII !   LIDI NEČTE TE TO... VYSVETLENI NENI JEN JEDNO !   KAZDY SI MUZE NAJIT TO SVOJE...

Hypnotické, nadpozemské…. Myšlenkový   labyrint Davida Lynche. Zdrcující dílo, při   kterém se mi těžko dýchalo. Lars von Trier   vyzařuje své démony ve filmech formou   vizuálních obrazců - David Lynch jde hlouběji   do divákova nitra, dokáže ho přes celou svou   minutáž držet za ruku a doprovázet ho peklem,   kterým si v nejtemnějších snech nedokážeme   představit. Během téhle výpravy se nám   těžko dýchá při pohledu na jeho kompozice,   _______ jsou hypnotické, kulisy surrealistické,   zvuky psychedelické a jeho rafinovaný záměr   má těžký dopad na naší psychickou stránku a   lidské chování. Otevře nám temného   pasažéra, který se v nás nachází. *******   Část s tajuplnou modrou kostkou v záběru při   pádu na zem mě David Lynch dostal do hypnózy a   mám chuť' se už nikdy neprobudit ******* Do   nejmenšího detailu promyšlená s velkými   potížemi "pochopitelná" hra s   divákem, na jejímž konci sami nevíme, jestli   nejsme náhodou uprostřed jakéhosi rafinovaného   herního systému, nebo nám udělal David Lynch   další díru do hlavy.

Hrozný hrozný film. Je mně úplně jedno z   čeho autor vychází i co tím chtěl říci.   Začíná zajímavě, je napínavý, záhadný,   hudba stupňuje napětí. Jenže se nikam   neubírá, přibývá osob, které se ve snímku   jen mihnou, aniž tušíte proč a dál už to je   na vytočení. Bizarní - to on opravdu je, zrovna   když jsem si říkala, kam se poděli ti   důchodci, co se tak nasmáli v tom taxi, a kdo to   sakra vůbec byl - tak vida - zrovna se objevili,   drápali se značně zmenšení skulinou pod   dveřmi a zase se smáli a vrhali se po hlavní   hrdince, až si vystřelila mozek z hlavy. Ještě   tak dva filmy od Lynche podobného ražení,   udělám to taky. Zrovna tak se mně znechutilo   "Městečko Twin Peaks", které chtělo   být tak záhadné, až bylo nakonec směšné.   Ale nevím, možná jen já nejsem, čím se zdám   být :-(

Pro mě nezasvěceného a neznalce Lynche byl film   hromadou zvláštních zajímavých ale   nesouvisejících a zarážejících scén. Velmi   zajímavá byla kamera a hudba - tajemno z mnoha   scén přímo sálalo, ale celkově mě nenapadá   nic co bych si z filmu odnesl - vše jsem si   začal dávat trošku dopořádku až s   přečtením obsahu.