Muka obraznosti

O problémech čerstvě   vystudovaného chemického   inženýra, který nastupuje   do svého prvního   zaměstnání a jehož   představy a plány se   střetávají s tvrdou   realitou života. Takové je   motto knižního románu   autora Vladimíra Párala,   který byl koncem   osmdesátých let zpracován   do filmové podoby. Přestože   se v předloze příběh   odehrává v osmdesátých   letech, ve filmu je zasazen do   let padesátých, čímž se   vlivem námětu řadí mezi   takové snímky, jako je   „Svět otevřený   náhodám“ 1971) a   „Rytmus“ (1980), byť se   děj v obou případech   odehrává v letech   třicátých. Podstata   námětu o hlavním hrdinovi   je stále stejná. Zajímavé   je, že oba snímky jsou   natočené taktéž dle   knižní předlohy a každá   je přitom od jiného autora.   Jako kdyby bylo za socialismu   spisovatelům dáno zadání,   o čem mají psát. K tomu   nelze připojit také film   „Hauři“ (1987), který   sice už knižní předlohu   nemá, ale podstatu věci má   stále stejnou. No nic.   Tentokrát tu tedy máme   mladého inženýra chemie,   který je vášnivý čtenář   romantických historických   románů a tak trochu snílek.   Charakterově je inteligentní   a talentovaný, ale zároveň   také naivní a impulzivní. A   právě to je jádro věci,   neboť ve svém prvním   zaměstnání se dostává do   silné konfrontace svých snů   a skutečnosti. Ve svých   představách je sice   úspěšný hrdina jak v   práci, tak i u žen, avšak   společenská realita v   pracovním nasazení i v   soukromí je pro něj   katastrofálně jiná. Je   mučen realitou ve víru své   obrazotvornosti, čímž na   své cestě životem musí   hledat sám sebe a hlavně to,   co v životě doopravdy chce.   Na konci osmdesátých let   byla v politice v plném   proudu tzv. *přestavba*, což   pro filmové tvůrce znamenalo   jisté uvolnění, takže   hlavně častým erotičnem se   od podobných výše   uvedených snímků hodně   odlišuje. Moralizační   aspekt však zůstal   zachován. Film je, jako   obvykle, kritický vůči   tehdejšímu   společensko-politickému   systému. Mladý inženýr je   představen coby symbol   mladého generace, který se   snaží najít svůj vlastní   hlas v socialistickém   prostředí. Po dějové   stránce je kapánek   náročný, obzvlášť v   psychologických oblastech a   projevovaných symbolech,   takže vyžaduje od diváka   určitou míru zapojení.   Nejedná se o obyčejně   jednoduchý příběh o lásce   a ztrátě, jak to může na   první pohled vypadat.   Především se prezentuje   úvaha o životě,   společnosti a lidské   existenci. S tím je spojeno   také určité varování   před nebezpečím manipulace   a ovlivňování lidí a   právě v tom je celý koncept   hodně zajímavý. Na bodech   ale hodně ztrácí vizuální   stránka. Padesátá léta   přece jen vypadala poněkud   jinak. Jednou dobovou   tramvají v pozadí to tvůrci   nezachránili. Sice je škoda,   že se jedná o další film,   který v době uvedení vlivem   politické situace naprosto   zapadl do divácké   nevědomosti, ale protože má   svoji moralizační hodnotu   nadčasovou, má divákům co   říct i dnes.

Poměrně nudný film s velmi   slabým výkonem J. Pomeje.   Ocenit snad lze poměrně   originální nápad   prolínání se reality se   Stendhalovskou tématikou.   Páralovy romány byly vždy   poměrně odvážné, s   erotickým nábojem, ale v   globálu působí rozvlekle a   nezáživně. Stejně tak i   tento film.

Vím, že když jsem   zaznamenal film natočený   Vladimírem Drhou za účasti   hereckých hvězd jako jsou   Jirásková, Bartoška,   Poloczek, Šulcová, Medvecká   a další měl jsem velká   očekávání ale výsledek   bylo jen opravdu obrovské   zklamání. Tak nezáživný   film se hned tak nevidí.   Sledovat ho je asi jako když   koukáš z okna a nikdo   nejde!!

palec dolů
Od tohoto filmu jsme čekali   více,než nám, divákům   bylo dopřáno.Bylo to pro   nás velké zklamání.Ani   Dáša Bláhová z Austrálie   to svými půvaby   nezachránila.