Můj strýček

Tattiho věčná filmová postava vytáhlého, nemluvného pana Hulota, žije v rozpadající se staré čtvrti Paříže. Nedaleko bydlí v hypermoderním domě plném nejrůznějších "vynálezů" i Arpelovi, jeho sestra se švagrem (Adrienne Servantieová a Jean-Pierre Zols). Většina těchto zařízení nevyhnutelně ve své funkci selhává - obzvláště, když se k nim v dobré víře Hulot přiblíží.

Steven jay Schneider, homolaf.

Základní ideou filmu Můj strýček je protiklad mezi přetechnizovaným funkcionalistickým komfortem a přívětivostí starého "přežilého" způsobu života, do něhož chlapce z racionalistické budoucnosti uvede strýček, řečený pan Hulot, aby mu umožnil být dítětem. Sám se vydává opačným směrem, skrze probořenou zídku, symbolickou hranici mezi starým a novým, do futuristického světa, prazárodku toho, v němž žijeme my, diváci počátku 21. století. Zveme vás na návštěvu vzorné domácnosti rodiny Arpelových, jejíž příšerná idyla nemohla nechat chladným Davida Lynche.
Zvláštní cena poroty na MFF v Cannes 1958.

Bio Ponrepo

Ceny: MFF Cannes 1958: Zvláštní cena poroty, Oscar 1959: Nejlepší neanglicky mluvený film

Jacques Tati natočil dvě rozdílné a samostatně fungující verze filmu Můj strýček - francouzskou (Mon oncle) a americkou (My Uncle). Nejde tedy o dva identické filmy, které by se lišily pouze jazykově. Režisér téměř systematicky vybíral ve střižně většinu scén tak, aby se lišily délkou i pojetím hereckých výstupů. Tento přístup vychází z logiky tvůrce, který začínal v hudebních představeních a v cirkuse. Každý film je jako nové představení, které se mění a je prostorem pro experimentování či zlepšování. Podobně se chová v případě svých dalších filmů: Jede, jede poštovský panáček (tři verze), Prázdniny pana Hulota (dvě verze), Playtime (dvě verze). První rozdíl je patrný v délce, kdy americká verze je o pět minut delší než francouzská. Zatímco ve francouzské verzi jsou všechny dialogy ve francouzštině, v My Uncle se oba jazyky prolínají tak, aby vynikla opozice moderního a tradičního způsobu života. Zjednodušeně řečeno - boháči a snobové mluví anglicky, obyčejní Pařížané mluví francouzsky. Celkově tato verze vyznívá střídměji a stručněji, což je dáno menším množstvím dialogů. Některé scény jsou pak zásadně zkrácené (např. tradiční trh na náměstí), jiné úplně chybí (dialog mezi manžely Arpelovými v kuchyni, prohlídka domu nebo předvádění auta v továrně). Nechybějí zde ani scény delší, jako například scéna s uličníky u automobilové nehody nebo Gérardova večeře.
Pan Hulot není k modernímu světu nepřátelský, jen se mu neumí přizpůsobit. Jacques Tati nepadá kvůli své fyzické neohrabanosti, spíše vyvádí z rovnováhy své okolí a kácejí se postavy kolem něj. Společnost v důsledku jeho jednání ztrácí záchytné body a tato nerovnováha se v ohnisku jednotlivých scén (např. v továrně) šíří jako vlna. Možnost zhlédnout tuto verzi je jedinečná příležitost jak porovnat mistrovství Jacquese Tatiho, který jako málokdo dokázal rozvinout žánr filmové grotesky.
David Čeněk, 36.LFŠ 2010