Můj přítel Fabián

POZOR SPOILER

Pan Trojan se vrací z dovolené do továren v Kunčicích. U východu stojí cikáni a mají konflikt s bývalým holičem jménem Řepka. Cikáni neumějí číst a Trojan se rozhodne, že se jich ujme. Vezme si starého Fabiána z výkopu a začne jej učit svařovat. Fabián mladší prchá ze školy. Učitelka jej hledá v „osadě“, a i když jej najde, do školy se mu nechce. Při výplatě se Fabián neumí podepsat a hned tuto také celou utratí za alkohol. Lidé se rozhodnou otevřít pro cikány večerní školu. Oni však nepřijdou, teprve až do osady přijede Trojan, mají se k činu. Ve škole se začínají učit abecedu a také jak žít život řádného socialistického občana. Cikáni paní učitelce zapějí a již to jede. Fabiánův syn, nyní zvaný Fabiánek, je pozvány pionýry na výlet. A pak dostanou byt. Otec Fabián váhá, zda peníze propít, ale když uvidí v peněžence fotku svého syna, odolá a raději kupuje nábytek. Fabiánek je svými kamarády-pionýry navržen na střední školu. Fabián již visí i na tabuli cti, protože pod mistrem Terebou plní normu na 186 %. Do zařízeného bytu se nahrnou cikáni z osady. Je to oslava, taková kolaudace. Byt je zařízený, jak se patří, dokonce i rádio zde je. Tereba se na kolaudaci odmítá dostavit, snad i proto, že do něj Řepka hustil svoje proticikánské názory. Shodou okolností přijíždí Trojanovi jeho dívka Tonička, a učitelka se na kolaudaci také nedostaví. Což Fabiána naštve a je hluboce uražen. Navíc začne od syna opisovat. Také začne pít. Do práce přijde opilý a je mu všechno jedno. Jeho syn skládá pionýrský slib. Když chce od něj otec znovu opisovat, odmítá. Leč, táta prosadí svou. Pak dochází k tomu, že Řepka poškodí přístroj, jenž je velmi důležitý, ale vina je dána Fabiánovi. Řepka je dán na jeho místo. On totiž po tomto „fleku“ pomocníka a svářeče velmi touží, protože je dobře placeno. Jenže pak se chlubí kamarádovi, co udělal, a Trojan jej slyší. Ihned jej za to inzultuje a jde za Fabiánem až domů, kde se setká s učitelkou. Fabián se mezitím v krčmě opět zpráskal jako zvíře. Přesto, když mají být vánoční směny, dojde k velkým událostem, tedy hlavně pro Fabiána…

Cikánský pracovník je převychován dělnickým kolektivem.

Autor/Zdroj: /Popis


BOJ za nového člověka . . . Kolikrát v posledních letech se nám vrací ta věta - v článcích, v řečnických projevech, v plánech a resolucích jednotlivců i celých svazů - a vždycky znamená pobídku, výzvu, program. Ale polož na druhou misku vah výsledky a ihned vidíš, oč snazší je program stavět než plnit. Něco jiného je chtít a něco jiného umět. Česká literatura v prošlých deseti letech dává víc dokladů dobré vůle než umění.
Takové myšlenky tě napadnou, díváš-li se na nový film Jiřího Weisse pdle námětu Ludvika Aškenazyho "Můj přítel Fabián".
Zobrazit vývoj, zápas a proměny, na jejichž konci je nový člověk - tento úkol je v českém filmu zmáhán obtížněji než na ostatních úsecích našeho uměleckého tvoření. Ani nejshovívavější oko, zkoumající první porevoluční desetiletí našeho filmového úsilí, nenajde víc než pět, šest prací schopných vyhovět kritičtějším nárokům. A z těch sotva polovina zanechá hlubší brázdu v historii těchto let, v nichž se rodila socialistická filmová tvorba v Čechách a na Slovensku. Nejdál, protože nejhloub došel až dosud na této cestě Jiří Krejčík. Sáhnuv jednou po povídce Jiřího Marka, po druhé po námětu Jaroslava Zrotala dovedl ve filmech "Nad námi svítá" a "Frona" drama zrodu nového lidství vylíčit pravdivěji, ostřeji a palčivěji než kterýkoli z jeho předchůdců.
A teď v režijním podání Jiřího Weisse přichází ke slovu jiný z nejmladších prosaiků našeho dneška - Ludvík Aškenazy. I Aškenazy, podobně jako Jiří Marek, pěstuje "malou prózu", i on - i když jinak než Marek - se v malých kapkách svých črt a povídek snaží odrazit skutečnost velkého varu kolem nás. Není to proto náhoda, že právě do jejich povídkové tvorby sáhli filmaři, když znovu a citlivěji chtěli položit prst na tepnu našeho života a jeho zápasů. Dávno vědí, že povídka je literární útvar filmu nejbližší, zatím co s "velkou" prózou je tomu jako s velkým soustem: nejeden film se jím už zadusil.
Aškenazyho "Můj přítel Fabián" je námět - řekněme nepůvodně původní. Kdo četl jeho povídku "Dva Gáboři", snadno objeví souvislost. Ale o to nejde. Nejde o zkoumání literárně filmového příbuzenství, jde o příběh. Aškenazy první v naší literatuře a ted' i první v našem filmu si pozorněji všiml nejzaostalejší odnože naší společnosti - cikánů. Ale nezlákala ho šálivá exotičnost té látky. Lidský nárůdek, který uprostřed nejvyspělejší civilisace a techniky se jen těžce louči s primitivními formami nespoutaného života "dětí přírody" - v tom je nepochybně kus romantiky. Ale o tu Aškenazymu nešlo. Zlákalo ho něco jiného, dnešku bližšího a pro jeho poznáni významnějšího: zlákalo ho právě na cikánech ukázat hloubku a sílu proměn, v jejichž výhni se u nás rodí nový charakter člověka. Říkáme tomu dnes výchova nových kádrů. Ale ukázat - víc: dramaticky dokázat, že život se stal školou, v níž my všichni jsme zároveň učiteli i žáky, že v té ohromné sochařské dílně každý z nás je nejen sochařem, ale spolu i hlínou - to chtěl Aškenazy a to chce i tento film.
Cikán Fabián se svým malým synkem se jednoho dne octne v Ostravě, hledaje prácí. Ujme se ho svářeč Trojan, vezme ho do své party a brzy i z Fabiána se stane svářeč. Kolik hrdosti to v něm vyvolá! Ale nezůstane jen při tom; skoro současně zasáhne do Fabiánova osudu i učitelka Krásová. Získá cikány pro školu, a tak se Fabián-otec octne ve školní lavici po boku Fabiána-syna. Jen učitelčin muž, závodní inženýr Krása, a mistr Tereba krčí rameny nad touhle "romantikou". A události jim dají zdánlivě za pravdu. Když nejenom oni dva, ale ani Trojan a Krásová, třebaže dali Fabiánovi slovo, nepřijdou na jeho rodinnou slavnost a když potom na něho padne i nespravedlivé obvinění, že rozbil elektrický agregát - je veta po Fabiánově víře v lidi; opije se, opustí práci, před prázdnými školními lavicemi vyleje všecku svou bolest i zklamání a - ne, neodejde z Ostravy. Věc s agregátem se vysvětlí, ale to není hlavní: hlavní je, že Fabiánova víra v lidi, v jejich poctivost a dobrou vůli, a spolu s ní hrdost Fabiána-svářeče vyšlehla novým a čistým plamenem. Fabián se vrátí...
To je fabule - prostá, ale bohatý děj není podmínkou bohatství obsahu. Vzdavše se výhody vnějšího děje, položili autoři plnou váhu na vnitřní stránku příběhu; a tady, ne v ději, hledej vlastní hodnotu tohoto filmu, v této vnitřní krajině hledej i jeho konflikt.
Co se - vnějšně posuzováno - "děje" ve scéně, v níž opilý, bolestí zmítaný Fabián vtrhne do prázdné třídy? Nic. A přece, kolik je v té scéně prudkého napěti, kolik hořkosti a lidského smutku z ní na tebe zavane, jak naze a ostře z ni vystoupí pravá povaha konfliktu!
Nebo: co zvláštního se "děje" ve scéně před výkladem s likéry, kdy Fabián už sahá pro peníze, už už se chystá vstoupit, ale nevstoupí, protože fotografie, kterou náhodou vyloví a na níž je zachycen se svým synkem, má takovou podivnou moc? Zase: nic se neděje. A přece ti ten němý výjev řekne o Fabiánově vnitřním vývoji, o jeho nově se rodícím charakteru víc než stohy slov.
Nemají ovšem všecka místa tohoto filmu stejný kovově čistý zvuk. Je tu scéna, v níž se inženýr Krása snaží získat svářeče, aby pracovali i přes vánoce - scéna potřebná a důležitá, neboť právě v ní se má ukázat. nakolik inženýr Krása, do této chvíle tvrdě zahleděný jen do svých cifer, plánů a výsledků, konečně pochopil, že "za každou cifrou je člověk". Tohle ti však ta scéna (dodatečně vylepšená slovní vycpávkou komentáře) neřekne. Je hluchá až k pláči, cítíš přímo hmatavě, jak se původní živá myšlenka seschla ve filmu v jalové schema.
Ani s tím se tak docela nesmíříš, že všecko charakterisační umění se tu soustředilo skoro výhradně jen na Fabiána a jeho synka - fakt, který umělecky dělí tento film ve dva nerovné světy - ale i když ti tento fakt jde misty ostřeji proti srsti, pocit celkového uspokojení z tohoto díla ti vzít nemůže. To hlavni zůstává - drama boje za nového člověka. Kdyby nic jiného tento film nedokázal, nežli že mluvit o tomhle boji u nás není jen planá, řečnickým mlácením vymrskaná fráze - stálo zato jej natočit. Režie . . .?
Připust'me i u ní, že ne vždy je zcela na výši svého úkolu; že ne všem episodám či scénám dovedla vtisknout stejně hlubokou pečet' ryzího uměni, ale jen většině. I to je nemalá zásluha u filmu tak nesnadného, v němž i nejmenší falešný zvuk bije do uší úderem zvonu.
'A jeho herecká úroveň? Na té má lví podíl Otto Lackovič. Jsou herci zrající pozvolna a jini, u nichž je tomu naopak. Mladému Slováku Lackovičovi stačily dvě role, aby uzrál: první - káranec v "Nad námi svitá" a druhá - Fabián. Vytvořil v něm typ v českém filmu až dosud neznámý, postavu z nejlepších, jaké jsme kdy na českém plátně viděli. Citlivě váženým gestem, mimikou, hlasovým odstíněním i pausou dovede Lackovič vyjádřit i nejjemnější záchvěvy nitra a se stejnou, místy až virtuosní jistotou vyhrává i nejobtížnější polohy citů, vášni a vznětů. Tímto velkým hereckým výkonem si též vysvětli, proč všem ostatním postavám jako by se nedostávalo barev, proč ti připadají méně syté, méně výrazné. Výjimku tvoří pauze Vrchotův holič - role bystře odpozorovaná, jejíž malá plocha nezabránila herci ukázat kus poctivého charakterisačního umění - a malý Fabiánek. Přitažlivost této dětské postavy je ovšem dána spíše poutavým zjevem Dušana Kleina než hrou.
Za zvláštní zmínku stojí výkon Věry Bublíkové v úloze učitelky. Zmáhá svou roli obtížněji než její partneři to je daň, kterou platí tato herečka za svou první filmovou roli. Místy cítíš až příliš, jakou zdrženlivost si ukládá. aby nevybočila z mezí. Ale jedno ji neupřeš - hereckou inteligenci. Ta ji vede bezpečně i přes největší úskalí, ta je také nejjistější zárukou dalšího růstu této herečky vlastností, kterou nepohrdne nikdo, kdo to myslí dobře s českým filmovým tvořením.

Autor/Zdroj: Žalman Jan/dobová recenze