Komentáře k filmu Mistr a Markétka
Počet komentářů k filmu: 1
Hodnocení:
Přidáno: 8.1.2009
Kdo viděl divadelní představení „Mistra a Markétky“ od Divadelního souboru Jirásek Česká Lípa, dá mi za pravdu, že TV přepis je tomuto představení dosti dlužen. Přinejmenším v napětí a rytmu. Jsem si vědom, že nelze přetavit živé představení do televizní podoby bezezbytku, ale profesionální vědomí zavazuje maximálně se o to pokusit.
Co záznamu nejvíce chybí je čas. Nejen potřebný na záznam, ale především čas na přípravu.
Románová předloha propojuje několik rovin a velké množství postav. Divadelní zkratka redukuje nejen tyto roviny na nezbytné minimum, charaktery několika postav sloučí do jedné, ale především velice pozoruhodně přiřazuje postavám jedné roviny význam jiné postavy v jiné časové rovině. Zjednodušeně, Ivan se ocitne v roli Ješui v Jeruzalémě za vlády císaře Tiberia, tupec Rimskij v roli Matouše, či Mistr, který zakusí smrt Jidáše. K vyjádření tak složitých situací používá soubor divadelní prostředky (zvuk, světlo, hudbu, kostýmy a různé efekty) v přesně načasovaných momentech, kdy jedna situace končí, ale už se vytváří výchozí moment pro další. Divák v hledišti je tak do těchto situací vtahován plynule s jistou dávkou překvapivosti. Aby to fungovalo u televizním přepisu (zejména tehdy, když je inscenace přenesena z klasického jeviště do prostředí nedivadelního), musí se tomu věnovat maximální příprava. Výběr prostředí vyhořelého Komorního divadla byl geniální nápad. Samotná realizace byla velká improvizace. Kouzlo místa zcela jistě působilo na herce, ale k divákům moc neproniklo.
Začátek TV filmu otevře nějaký způsob vyprávění a slíbí určité zajímavé vyjadřovací prostředky (Ďábel se svojí svitou stojí na vyvýšeném místě nad Moskvou, nasvícen ze spodu vrhá stín kříže). Tento příslib je plněn asi čtvrt hodiny (předvádění vzorků hlavních protagonistů mezi sloupy hlediště s plesnivými a potrhanými tapetami, polepenými novinami v azbuce, nebo probouzející se Moskva do pracovního dne). Pak se něco zvrtne. Dvě postavy (Ivan a Berlioz) opouštějí pevně ohraničený svět zdevastovaného divadla – Moskvy, a jdou ven na nějaký dvorek, či zpustlou zahradu a je slyšet ruch staveniště, města? A všechna magičnost je fuč. No a od toho okamžiku se už zpět, jako divák, nevrátíte. Všechny nápady skončí. Pak už jen v rychlém sledu jednotlivé scény tak jak mají jít za sebou, bez propojení. Návaznosti kostrbaté, nezajímavé. Spěch, spěch, spěch. Jen občas odchody do „klecí“ s protisvětlem (ale je vidět, že se to natočilo už dřív, kdy byl ještě čas), prostřihy na Ďábla s křížem v zádech a na závěr jeho odchod.
Abych nebyl nespravedlivý musím vzít úvahu dobu vzniku tohoto záznamu. Dobu společenského kvasu, spěchu a touhy toho stihnout co nejvíc. Přelom. Je nesporné, že zaznamenat tohle představení je přínos a záslužný čin. Už proto, že amatérské divadlo osmdesátých let minulého století je fenomén, který překročil rámec zájmových kroužků a udržoval v celé republice kulturní povědomí na velice slušné úrovni.
akademik
Poznámka: Komentáře jsou řazeny podle počtu dosažených bodů jednotlivých členů, kteří je psali. To znamená, že čím více bodů má člen, tím je jeho komentář výše.