Mina Tannenbaum

V rozmezí více než třiceti let se odehrává křehký příběh o přátelství dvou židovských dívek z pařížského Montmartru. Vztah Miny a její kamarádky Ethel je od počátku poznamenán rozdílností povah obou
hlavních hrdinek. Přítelkyně se znají od dětství a prožívají spolu první lásky, zklamání i úspěchy . Jejich cesty se rozcházejí a znovu spojují. Tvrdohlavá, intelektuálně založená malířka Mina impulzivně miluje i nenávidí, a tak si sama ztěžuje život. Povrchní a submisivní Ethel překoná v dospělosti své komplexy, založí rodinu a stane se úspěšnou televizní novinářkou. Příběh se odvíjí v časových skocích a tvůrci se soustřeďují na zachycení a vystižení dobové atmosféry. Pocitově laděný snímek zapadá do nejlepších tradic francouzské kinematografie. Výrazně se vymyká z běžného repertoáru českých kin a je dokladem toho, že stále ještě existují „jiné ` filmy než „báječný"` svět hollywoodských pohádek pro dospělé.

Indiánské léto na Montmartru se dělí do tří kapitol
Mina a Ethel, nesourodé i osudově blízké hrdinky francouzského filmu MINA TANNENBAUM, by se klidně mohly jmenovat Klára a Marie a místo v kavárničkách bohémského Montmartru prožívat své sladkobolné „indiánské léto“ v Gedeonově prázdninově ospalé tuzemské vísce. Martine Dugowsonová totiž - stejně jako Gedeon - natočila svou holčičí story v tragikomickém tónu, podle vlastního scénáře a coby celovečerní debut. Mezi oběma snímky tedy existuje sympatická generační „spřízněnost volbou" napohled banálního tématu, ovšem tématu důvěrně zažitého a jedinečně zpracovaného.
Dospívání v Paříži má však za kamerou ženu - příkladnou francouzskou intelektuálku, a tudíž na všechno potřebuje víc slov, symbolů i času. Zatímco Gedeonovi pro výstižný dvojportrét věčných dívčích válek, úsměvných i krutých zároveň, stačil obraz několika zdánlivě nevzrušivých dní a šedesátiminutový rozměr, Dugowsonová provádí své hrdinky po dobu více než dvojnásobnou hned třemi etapami vzájemné oddanosti i šarvátek. Nejprve jsou desetiletými žabci, pak odzbrojujícími „slečnami" - což je nejzdařilejší z kapitol - a nakonec podrobují svůj vztah drsné zkoušce ženské zralosti, citové i profesní.
Právě ve věku prvních milostných zkušeností, před nimiž pragmatičtější a ráznější Ethel prchá z mansardy barového muzikanta, zatímco introvertní Mína skrytá před chlapcem za záclonou čeká, až čas napraví její příliš odvážně střižený účes, našla režisérka nejúrodnější půdu pro rozmarné i chápavé vyprávění o supervážných debatách, soukromém chichotání a naivní stylizaci budoucích žen „velkého světa“. Mina se později opravdu stává malířkou, ale poznamenaná nehodou se těžce zbavuje izolace i zášti vůči okolí. Ethel se vrhá rovnýma nohama do novinařiny, konkursu na manžela i nezávislosti na rodinné židovské komunitě. V téhle kapitole už ubývá potrhlých ztřeštěností, drobných žárlivých scének a legračních výprav „dam na lovu". V duchu národní kinematografické tradice nastupují glosující vnitřní monology, telefonická a kavárenská sebezpytování, výlučné umělecké rekvizity, zkrátka psychologie na odiv stavěná místo té nevtíravě sdělované ve všedních dnech mezi slzami a smíchem.
Autorka se však dovede vždy znovu rozpomenout na původní jiskření z dob, kdy její hrdinky zvědavě i se strachem ochutnávaly zakázané ovoce, a z výšin „dospělých" problémů je vrací k hravé ironii. Přesněji řečeno, spontánně se tam vracejí obě výtečné aktérky-zranitelná i zraňující Romane Bohringerová v titulní roli a vyzývavá, navenek nezničitelná Elsa Zylbersteinová, která zazářila už ve Farinellim. Vláčejí sice v podpaží skicáře nabité geniálními výtvory, vlají za nimi ležérní umělecké šály a na vernisážích vedou moudré řeči, každou chvíli však mohou ztratit modernistický klobouk nebo glanc a na útěku někde v průchodu si padnout do náruče s řehotem nestárnoucích školaček.
Mirka Spáčilová. MF Dnes, 11.6. 1996
Život jako originál
.,Přátelství – to je celý svět v miniatuře, " tvrdí francouzská režisérka Martine Dugowsonová, jejíž film věnovaný přátelství dvou dívek, nazvaný MINA TANNENBAUM, uvedla do naší distribuce firma CinemArt. Jsou setkání, která nás ovlivní na celý život. I když nám třeba v daném okamžiku připadá; že vlastně o nic nejde. Stejný pocit měly Mina i Ethel, hrdinky filmu, ve chvíli, kdy se poprvé uviděly v šatně po hodině baletu. Dvě zdánlivě obyčejné holčičky se školní brašnou na zádech. Jedna s brýlemi, druhá poněkud příliš zakulacená, obě vyrůstají v noblesní pařížské čtvrti, v židovské rodině jako jedináčci, kteří sami uprostřed dospělých tak zoufale potřebují nějakou věkem spřízněnou duši. Nikdo neumí být na světě sám. Všichni potřebujeme lidskou vlídnost, doteky dlaní, abychom dokázali vyrovnaně čelit nástrahám, jež nás potkávají na cestě životem. Nástrahy mohou mít pro děti podobu agresivity vrstevníků či autoritativního jednání rodičů. To je vlastně jedno. Dítě nerozlišuje a vnímá je stejně fatálně. Přátelství pak může nabarvit šedý svět jásavými barvami a vytvořit pocit mimořádného bezpečí. Režisérka vypráví příběh dvou malých holčiček jako příběh vzniku přátelství „na život a na smrt". Okouzlují atmosféra pařížských ulic dokresluje dospívání Miny (Romane Bohringerová) i Ethel (Elsa Zylbersteinová) a jejich první bezprostřední kontakty se světem. Naplňuje celý film zvláštním pocitem svobody, který tak důvěrně známe všichni z doby, kdy nám bylo „náct" a svět nám (samozřejmě podle nás) ležel u nohou. Navíc - Mina i Ethel - dospívaly v šedesátých letech. Nicméně celý snímek nelze vnímat jen jako psychologickou sondu do dvou odlišných bytostí, které sblížilo pevné přátelství, ale také jako historii dvou osudů, protnutých v určitém okamžiku existence. Osudů, ovlivněných nejen geny a výchovou rodičů, ale také vzájemným vnímáním a odlišným usilováním o vlastní profesionální prosazení. Z Miny se stává originální malířka, jejíž obrazy nekupují jen snobové, kteří chtějí uložit peníze do „umění" a Ethel se prosadí jako novinářka v seriózním deníku. Míra opravdovosti jejich přátelství je v dospělosti neustále vystavována tvrdým zkouškám. Od tahanic o stejného muže, až po podvody a záměnu totožnosti. Vzájemná sounáležitost, tak striktně mnohokrát deklarovaná, je jen určitým gestem směrem k minulosti. Ve chvíli, kdy je, zdá se, navždy ztracena, stává se však něčím nesmírně cenným, co lze jen stěží v dalším životě postrádat.
Autorský snímek Martine Dugowsonové rámuje smrt jako konečný limit naší existence a všech našich skutků. Každý vytváří během svého života jedinečný originál, nic nelze „přemalovat" a opravit. Ačkoliv se často utápíme v neustálém zmítání mezi směšností a tragédií, záleží jen na nás, zda náš „originál" bude působit jako umělecké dílo nebo jako ten nejslabší kýč.
Oxana Tulajdanová, Lidové noviny, ! 4. 6. 1996

Rozhovor s autorkou filmu Martine Dugowsonovou
jak byste charakterizovala svůj film?
Je to směs žánrů, řekněme komediálně dramatický western. Ve všech westernech se jedná o velmi silné přátelství dvou osob, které mají protichůdné zájmy a nakonec si je vyřizují tváří v tvář. Slavná scéna vyřizování účtů. V mém filmu se jedná o dívky.
Přátelství a plynoucí čas. To jsou dvě hlavní témata vašeho filmu?
Ano a prostřednictvím tématu přátelství se jedná především o důležitosti chování a vztahu jednoho k druhému. Film se točí kolem těchto otázek: Jak se rodí přátelství? Není vlastně přátelství jakýmsi paktem o neútočení mezi dvěma osobami, který slouží k ochraně před názorem těch druhých? Přežije nebo nepřežije přátelství plynoucí čas? Umíte si představit přátelství bez zrady? Zůstat věrni přátelství z dětství znamená uchovat své vlastní dětství? Můžeme zůstat věrni svému dětství? Jedna z mých hrdinek nechce opustit dětství, zatímco ta druhá se chce stát dospělou. Problém!?
Přátelství v dospělosti, to je objev pocitu zamilovanosti.
Přátelství - to je celý svět v miniatuře. To je objev dospělosti, prvních silných emocí vůči někomu, kdo je mimo rodinný kruh, první komunikace s vnějším okolím. Láska existovala až doposud jen vůči rodině. Najednou Mina a Ethel pocítí příval přátelství, pocit sounáležitosti, přestože jsou zcela odlišné. To je setkání s dvojnicí...
Jaký je váš názor na vývoj tohoto pocitu mezi Minou a Ethel?
Chtěla jsem zobrazit, jak se někdy může život opakovat. Jak může sehrát tutéž roli v osmi letech, v šestnácti nebo ve třiceti, zatímco kolem nás je všechno v pohybu...
Dvě velké přítelkyně mají velmi odlišné povahy.
Musím-li je posuzovat, Mina je spíš kamikadze. Ethel spíš sopka. Proto se v sobě poznaly jakoby v zrcadle. Připadaly si spřízněné, protože měly stejný pocit, že nejsou akceptovány svým okolím. Ethel obdivuje Minin vzdor, Mina je svým způsobem fascinována Ethelinou „zbabělosti '. Každá se v očích té druhé stane hrdinkou. Máme tedy vedle sebe odvahu a zbabělost. A v tu chvíli se nabízí pochopitelná otázka: „Co je v životě nejužitečnější?"
Dívky během let potkají spoustu mužů, je to čas lásky, čas kamarádů...
A dobrodružství! Setkávají se s mladíky nebo nejrůznějšími „pány". Každý z těch mužů odpovídá trochu představám obou dívek, ale ony s nimi vlastně neprožívají velké lásky, neboť Mina i Ethel jsou dvě obrovské egoistky. Neotevřou se lásce, protože jsou až př1iš zaměstnány myšlenkou, aby něco ve společnosti a světě znamenaly.
Tento egoismus, individualismus, to je znamení současného života?
Nijak zvlášť, neboť se domnívám, že milostné city se nemění podle časových období, je to spíš známka povah. Mina a Ethel se chtěly stát hrdinkami svého vlastního života. Jestliže se Ethel vrhne na žurnalistiku, není to proto, že by v tom cítila své poslání, chce se jen integrovat. A v dnešní společnosti média představují jistý „image". Když se objevíte v televizi - existujete. Pro Minu je malířství něčím fyzicky konkrétním. Má ale dilema: reprodukovat obraly nebo se vrhnout do originální tvorby, kopírovat nebo dokázat něco zvláštního, autentického.
Ve vaší režii užíváte celou škálu filmové techniky a různých efektů...
Všechny efekty tu jsou proto, aby zdůraznily emoce jednotlivých postav nebo proto, aby znázornily určité situace směšným způsobem. Ve filmu ale nejsou jen zvláštní efekty. Dekorace bytů, postavené ve studiu, se mění v časovém sledu jen některými předměty, tapetami... ale základní stopy zůstávají.
Co vás ovlivňuje?
Americké filmy, které dávají v neděli odpoledne v televizi. Velká melodramata, válečné příběhy, detektivky, A z filmařů mě nejvíc fascinuje svým způsobem Bertolucci.

program UH

Autor/Zdroj: /

Autorský film Martine Dugowsonové s názvem Mina Tannenbaum se výrazně vymyká z běžného repertoáeru českých kin a je dokladem toho, že stále ještě existuje, "jiná" kinematografie. V rozmezí více než třiceti let se odehrává křehký příběh o přátelství dvou židovských dívek z pařížského Montmartru. Vztah Miny a její kamarádky Ethel je od počátku poznamenán rozdílností povah obou protagonistek. Prochází různými peripetiemi a nečekaně končí tragicky. Přítelkyně se znají od dětství a prožívají spolu první lásky, první zklamání i úspěchy. Jejich cesty se rozcházejí a znovu spojují. Tvrdohlavá, intelektuálně založená malířka Mina impulsivně nenávidí i miluje, a tak si sama ztěžuje život. Povrchní a submisivní Ethel překoná v dospělosti své komplexy, založí rodinu a stane se úspěšnou novinářkou. - Příběh se odvíjí v časových skocích a je podán jako vyprávění Mininy sestřenice. Film osciluje mezi různými žánry a navzdory jisté eklektičnosti zaujme nejen obsahem, ale i "svobodnou" formou. Tvůrci se soustřeďují na zachycení dobové atmosféry a různými způsoby ozvláštňují děj (objeví se tu na okamžik například strážní andělé, nebo duchové obou dívek, jindy se uplatňují různé formy komentáře mimo obraz včetně kontrapunktických vnitřních monologů, dobové písně či úryvky ze starých filmů). Pocitově laděný snímek zapadá do dobrých tradic francouzské kinematografie mj. i tím, že těží z ojedinělých hereckých výkonů Romane Bohringerové a Elsy Zylbersteinové.

Autor/Zdroj: /Cinema