Město mé naděje

Poéma o vítězství a   prohrách lidí v osobním   životě a práci. Tak zní   motto dalšího výrobního   filmu, který má kromě   tradiční budovatelské   výpovědi kupodivu také   hodnotu dokumentární. Téma   se tentokrát zabývá   atomovým programem v   ostravském   hutnicko-strojírenském   podniku, na kterém se pracuje   jako o život. A to doslova.   Práce je tak   vyčerpávající, že   inženýr mající stranický   úkol na starost z toho všeho   podle infarktu. A tak po něm   pokračuje syn. No jo, co   všechno se v tom   socialistickém marastu   nedělo. Tedy ve filmových   příbězích. Režijně se na   snímku podílel Jan Kačer a   to s nadějí o vykoupení se   ze stranické nelibosti   vzniklé kvůli trezorovému   snímku ´Den sedmý, osmá   noc´ (1969). Práce na   reaktoru a rešení problémů   při výstavbě je doplněno   také osobními starostmi   některých jednotlivců,   které ale vypadají tak   vynucené, až jsou   nezajímavé. Ona ani ta   pracovní vývojářská   část není zrovna lecjaká   pecka. Inženýři prostě jen   chodí od ničeho k ničemu,   neustále něco řeší a   divák v podstatě pořádně   ani neví, o co se vlastně   jedná. Kromě tedy toho   jádra, neboť o tom se mluví   neustále. V šedivosti   ostravské doby jsou však   zachyceny, z dnešního   pohledu, dobové, tedy dnes   už neexistující, unikátní   místa. Nejrůznější   budovy, ulice či hornické a   ocelářské kolonie. Nechybí   ani odstřel nějaké budovy,   že prý starodávné hospody.   Dále letecké záběry   ostravských sídlišť a   vůbec okolí, takže   dohromady vlastně něco jako   filmový odkaz jak z   filmového týdeníku. Týká   se to i záběrů přímo z   oceláren. Technické   nadšence možná zaujme malý   parovláček. Zkrátka a   dobře, ve filmu je   zvěčněno Ostravsko 70 let v   plné socialistické parádě,   který věrně poukazuje na   symbol doby. Scénář filmu   je ale skutečně hrozný.   Evidentně se nad koncepcí   všeho, tedy jako to má a   nemá vypadat, nijak zvlášť   nepřemýšlelo. Dle   historickým materiálů   snímek nezaujal ani ve své   době uvedení a z tohohle   hlediska ani není divu.   Takovýchto výrobních   filmů, které byly stále na   jedno brdo, vznikalo víc než   dost a diváky už to prostě   nezajímalo. Nic jiného z   toho snad vydedukovat nelze.   Snímek nyní může   posloužit jako vzpomínka na   70 léta přímo Ostravákům,   ale jinak jen z filmového   historického hlediska, jak   stranický orgán budoval   socialismus prostřednictvím   hraného filmu. A to je na   celém tomto filmovém   pokolení v podstatě vše.