Město mé naděje

Poéma o vítězství a prohrách lidí v osobním   životě a práci. Tak zní motto dalšího   výrobního filmu, který má kromě tradiční   budovatelské výpovědi kupodivu také hodnotu   dokumentární. Téma se tentokrát zabývá   atomovým programem v ostravském   hutnicko-strojírenském podniku, na kterém se   pracuje jako o život. A to doslova. Práce je tak   vyčerpávající, že inženýr mající   stranický úkol na starost z toho všeho podle   infarktu. A tak po něm pokračuje syn. No jo, co   všechno se v tom socialistickém marastu nedělo.   Tedy ve filmových příbězích. Režijně se na   snímku podílel Jan Kačer a to s nadějí o   vykoupení se ze stranické nelibosti vzniklé   kvůli trezorovému snímku ´Den sedmý, osmá   noc´ (1969). Práce na reaktoru a rešení   problémů při výstavbě je doplněno také   osobními starostmi některých jednotlivců,   které ale vypadají tak vynucené, až jsou   nezajímavé. Ona ani ta pracovní vývojářská   část není zrovna lecjaká pecka. Inženýři   prostě jen chodí od ničeho k ničemu, neustále   něco řeší a divák v podstatě pořádně ani   neví, o co se vlastně jedná. Kromě tedy toho   jádra, neboť o tom se mluví neustále. V   šedivosti ostravské doby jsou však zachyceny, z   dnešního pohledu, dobové, tedy dnes už   neexistující, unikátní místa. Nejrůznější   budovy, ulice či hornické a ocelářské   kolonie. Nechybí ani odstřel nějaké budovy,   že prý starodávné hospody. Dále letecké   záběry ostravských sídlišť a vůbec okolí,   takže dohromady vlastně něco jako filmový   odkaz jak z filmového týdeníku. Týká se to i   záběrů přímo z oceláren. Technické   nadšence možná zaujme malý parovláček.   Zkrátka a dobře, ve filmu je zvěčněno   Ostravsko 70 let v plné socialistické parádě,   který věrně poukazuje na symbol doby. Scénář   filmu je ale skutečně hrozný. Evidentně se nad   koncepcí všeho, tedy jako to má a nemá   vypadat, nijak zvlášť nepřemýšlelo. Dle   historickým materiálů snímek nezaujal ani ve   své době uvedení a z tohohle hlediska ani není   divu. Takovýchto výrobních filmů, které byly   stále na jedno brdo, vznikalo víc než dost a   diváky už to prostě nezajímalo. Nic jiného z   toho snad vydedukovat nelze. Snímek nyní může   posloužit jako vzpomínka na 70 léta přímo   Ostravákům, ale jinak jen z filmového   historického hlediska, jak stranický orgán   budoval socialismus prostřednictvím hraného   filmu. A to je na celém tomto filmovém pokolení   v podstatě vše.