Janáček vzrušuje, zneklidňuje, nedá tvůrcům spát. Jeho partitura není jenom předmětem zájmu hudebních badatelů a interpretů. Vnitřní rozměr dramatismu provokuje k přemýšlení, ke kontroverzní interpretaci. Janáčkův génius, neuznávaný konvencí a nepochopený jednorozměrným výkladem hudebních možností a příležitostí oslovit člověka, teď naopak jakoby teprve otevřel dveře k možnosti poznání. Čas, naplněný nejostřejšími konflikty života, smrti, lásky i krveprolévání, dal Janáčkovi zcela za pravdu. Není světové scény, která by se neucházela o to, vyložit Janáčkovu partituru, není světového režiséra, který by se nepokusil po svém oslovit diváka Janáčkovou hudbou. Každý týden přicházejí z celého světa zprávy o tom, kde se začíná studovat Janáček, a nebo kde se hraje. Abych byl konkrétní: Lyrická opera v Chicagu — Káťa Kabanová, Royal opera v Londýně — Jenůfa, Německá opera Berlín — Káťa Kabanová. A to je v době, kdy básník Jindřich Uher píše svůj román o Janáčkovi, kdy máme za sebou drama Františka Kožíka Boj o Pastorkyni a knihu Po zarostlém chodníčku a kdy je v živé paměti dokument
Jaromila Jireše. Nepočítám množství vědeckých publikací, studií doma i v zahraničí.
V této chvíli známe už také výsledky tvůrčího činu Barrandova, kde v dramaturgii
Vladimíra Bora realizoval
Jaromil Jireš scénář
Jiřího Blažka LEV S BÍLOU HŘÍVOU, což jsou dramatické filmové vize ze života Janáčkova, se soustředěním především na boj o uvedení Pastorkyně. Chtěl bych zdůraznit základní, inspirativní podíl scénáře. Básnivé vize
Jiřího Blažka pracovaly s lyricko-tragickou průzračností a ve velikém dramatickém oblouku: přinášejí oslovení umělce a jeho života vzrušujícím způsobem. Blažek si uvědomil, že jakákoliv sebemenší popisnost a deklarativnost by byla smrtí filmu a vyprávění tohoto osudu. Poučen „osvětovostí“ a toporností vyprávěných příběhů ze života skladatelů, které jako osvětové obrázky explikují jednotlivé kapitoly ze života především jakousi středoškolskou mentalitou, v čem „vynikají“ především televizní tvůrci. Poslední příklad — maďarský seriál Liszt. Blažek vsadil především na hloubku a niternou výpověď jednotlivých vizí ze života skladatelova. To hluboce lidské a pravdivé v jeho příběhu je skutečnost, že nezastírá fakt, že genialita může jít ruku v ruce s pošetilostí, jak se velikost sváří s malostí, jak člověk neúnavně musí zápasit sám se sebou, hledaje nové prameny a nové síly proto, aby překonával nepravosti a nepřátelství zjevné, ale také malost v sobě.
Jiří Blažek, vyzbrojen znalostí lidí, materiálů, kontextů doby a poučen prací pro televizní film, napsal jeden z nejpozoruhodnějších scénářů, jaké jsem mohl v poslední době číst.
Jaromil Jireš, spravedlivě oceněn poctami ze Salcburku za interpretaci moderní hudby i příběhu
Luboše Fišera Věčný Faust a také pln zkušenosti s Janáčkem samotným, přistupoval ke scénáři maximálně soustředěn a vyzbrojen. Sledoval jsem jeho cestu k hotovému tvaru, jeho zápas o výsledek, který se musel dostavit. Jestliže jsem několikrát zaslechl Jireše, jak v jistém rozčilení „na place“ vykřikl: „Film o Janáčkovi se nedá natočit!“, potom mohu rád dosvědčit, že to rozčilení byl jenom ventil k tomu, aby Jireš film o Janáčkovi natočil a odevzdal pozoruhodné dílo naší současné kinematografie. Tvůrčí štáb neponechával nic náhodě. Mám tu na mysli především kvalitu výpovědi.
Jan Čuřík zdůraznil v obrazové metafoře všechny důležité a vzrušující momenty, dramatické detaily, které divákovi musí zůstat v paměti. Jeho kamera je tu básníkem, který společně s postavami dopovídá příběh: jistá především v exteriérech, rozpačitá v citacích jevištně zpěvných partií díla. Veliký obrazový detail spojuje dramatické kapitoly filmu. Někdy se až příliš dlouho zastaví na detailu a zdůrazňuje jeho spojitost. Ať je to studánka, ať je to detail kmene stromu. Režisér, znalý básnivosti Čuříkova obrazu, tu spoléhá na traverzu, kterou obraz v příběhu vykoná.
Lev s bílou hřívou je dramatický příběh Janáčkův. Zvolit představitele geniálního skladatele a nárokovat na něm všechnu složitost „tvrdé moravské palice“, něžného a pošetilého, stárnoucího člověka a zápasícího génia, hledajícího sama sebe, věčně milujícího svoji ženu Zdenu, i když tápajícího mezi dalšími ženami, to všechno byl veliký úkol pro představitele Janáčka:
Luděk Munzar vytvořil svoji životní roli. Jestliže se projevovalo v Jakubu skláři, jak nezvládnutelný je oblouk lidského vývoje postavy a šlo především o mistrovství proměny a techniky herecké práce, potom Janáček má v jeho interpretaci čitelný, uměleckým mistrovstvím zvládnutý vnitřní rozměr osobnosti, záchvěvy pochybností, hledání a touhu po životě, vyslovený s velikou dávkou nejenom uměleckého mistrovství a technické stylizace, ale zároveň životní zkušenosti, moudrosti a poučení. Nárokem téhle veliké a strhující role obraz dramatických vizí klade nároky na další interprety, kteří se se svými úkoly vyrovnávají se střídavými výsledky.
Jana Hlaváčová jako Zdena nasazuje dramatický akcent chápající ženy se smyslem pro banální „domácí situaci“. Je soustředěna ve svém výraze, přesvědčující do všech detailů, do kterých ji vystavuje mužova genialita i pošetilost zároveň.
Jana Hlaváčová právě v téhle roli zužitkovala všechny své zkušenosti tragické a lyrické hrdinky, dominující nad svými partnerkami.
Valerie Zawadská je překvapením filmu svým suverénním výkonem, jímž navazuje na stále lepšící se práci i v divadle. Její Jelča má rozmarnost, exaltovanost a cílevědomost zároveň, dovede stejně tak okouzlit jako využít člověka pro svůj úspěch a vítězství.
Zlata Adamovská měla pro svoji Kamilu velmi těžký part, herecký rejstřík a stylizace tu ustupuje vrozenému půvabu a herecké tváři. Rozpačitě působí
Magda Vašáryová jako pěvecká hvězda, která svým obdivem zapůsobí na Janáčka. Zřejmě malá dramatická plocha není teritorium, ve kterém by byla jinak tak výrazná osobnost našeho filmu ve svém obraze jistá.
Veronika Žilková naopak na malé dramatické ploše těžce nemocné a umírající dcery odevzdává vynikající herecký výkon. Nárok náznaků dramatických vizí, jak se ukázalo, je krutý ke každému slovu, falešnému názvuku, gestu, jako každý akord ve složité faktuře hudebního díla.
Barrandovští tvůrci oslovují příběhem o lvu s bílou hřívou našeho diváka. Činí tak na úrovni, která může dát našemu filmu a jeho tvůrcům patřičnou dávku sebevědomí. Jde opravdu o umělecký filmový čin, který je schopen oslovit filmového diváka, člověka současného světa, jenž nachází k Janáčkovu dílu cestu vnímavého a pozorného posluchače.
Jirešův film na scénář
Jiřího Blažka dává kinematografii umělecké dílo, které je vizí geniality i pošetilosti. Obstojí v nejtěžších zkouškách jako jeho hrdina. To není zrovna malý filmový vklad a malá naděje.
BRŮNA, Otakar.
Vize geniality i pošetilosti. Scéna. 1987 [14. prosinec], roč. 12, č. 25 – 26, s. 5. [upraveno]
Jedinečná osobnost
Leoše Janáčka staví autory, kteří se o něm rozhodli natočit film, před jeden samozřejmý a současně nesmírně náročný úkol: v souhře obrazu a hudby podat právě tuto jedinečnost! Nic nepomůže pečlivé hromadění životopisných fakt a uvedení reprezentativních partií z mistrových děl, je-li v celku událostí, činů, nálad zúženo a zjednodušeno právě ono výjimečné, živý kořen tohoto celku, totiž duchovní a citová bohatost Janáčkova nitra. A tu nelze dokumentovat jen hudbou, ale i dramatickou přesvědčivostí ústřední figury. Zdá se mi, že někde zde, v samotném východisku scenáristy
Jiřího Blažka a režiséra
Jaromila Jireše tkví jistá spornost jejich díla: autoři v pokusu nahlédnout osobnost „přes život“, tedy prostřednictvím událostí, jimiž prošla, uvedli právě tuto osobnost do niterné pasivity, z níž se navzdory vnější pohyblivosti nedokáže vymanit. Je to paradoxní, v obou hlavních tematických sférách filmu, v tvůrcově uměleckém a společenském boji o uplatnění Její pastorkyně i v jeho vztazích milostných, Janáčkova figura stojí v přirozeném popředí, a přesto zůstává dramaticky matná: příčinu vidím v pouhé ilustrativnosti dialogů a zvoleného obrazového jazyka.
Oceňuji přitom snahu vidět Janáčka „nepomníkově", v jeho lidsky problematických stránkách: vizme Janáčka v až dětinské proměnlivosti soudů, kdy po zprávě, že Karel Kovařovic konečně přijal Její pastorkyňu, bez váhání přejde od nevraživosti k okázalým sympatiím k tomuto umělci. Anebo sledujme jej, jak si v bohémském sebezahledění osvojil a zdůvodnil právo mučit zrazovanou manželku. V těchto scénách cítíte dotek pravdy. Jenomže ta cenná snaha Janáčka neidealizovat už tolik nefascinuje, je-li v řádu díla provázena zpřízemněním jeho figury. O jejím duchovním zázemí se tu vlastně mlčí, Janáček jako umělec a rázovitý intelektuál je pouze předpokládán. Jeho společenské kontakty jsou črtány příliš letmo, realizují se v „kolonádních“ hovorech s osobnostmi, zploštělými do figurek (
Vilém Mrštík, Joža Úprka,
Gabriela Preissová). Mistrovy snové hovory s milovaným přítelem
Antonínem Dvořákem o hloubce jejich vztahu jen referují. Zazní-li v nich nemotivovaně Janáčkova věta o pravdě v umění (byť vzatá z pramenů), je to náhle jen slabikářová moudrost, tím spíše, když podobnou frázi Janáček adresuje svým žákům i v narozeninové scéně z hudební školy. Současníky tolik vzpomínaná sugestivita jeho chování a slov má najednou školsky škrobenou podobu.
Janáček, pozdní erotik. Rozlehlá pozornost věnovaná tomuto tématu má své oprávnění, ale přivedla autory do zásadního rozporu. Pokusili se sice zdůraznit mocnou úlohu erótu pro Janáčkův život a tvorbu, avšak nezamýšlenou ironizací, zvláště skrze opakované manželské hádky, Janáčkovu milostnou touhu zplošťují právě v její niterné závažnosti. Příznačným efektem je pak obdivuhodné povznesení postavy Janáčkovy manželky Zdeny, jistě i zásluhou plastického herectví
Jany Hlaváčové, tak bohatého na tak úzké ploše. Ano, v postavě Zdeny jsme opravdu svědky velké lidské tragédie i osobního heroismu: co jiného obnáší letité pobývání ve vztahu s člověkem, který jí už jen unikal? Vedle tohoto osudu působí Janáčkova lidská rozporuplnost málem tuctově. Když mistr zvolá, že v lásce hledá „citovou svobodu", zní pak tato nesporná pravda jeho života vskutku jenom jako fanfarónská replika z manželského hašteření. V skladbě díla potom opravdovost, tragika vedlejší figury (Zdena), ovšem proti intencím autorů, dominuje nad opravdovostí, tragikou postavy ústřední... A jiný rozpor: mistrův přechodný ideál Mílu Urválkovou tvůrci prezentují jako afektovanou subretu a současně se vším patosem zdůrazní, že byla inspirátorkou Janáčkovy opery Osud. Jistěže i zde vycházeli ze studia pramenů, ale nakládali s nimi příliš mechanicky. Pokud měli v úmyslu ukázat, jak i prostřednost může inspirovat velikost, museli by tomuto motivu věnovat mnohem preciznější pozornost, aby zmíněný paradox inspiračního procesu byl vůbec srozumitelný. Přejděme tam, kde končí flirty a smyslné příhody (na víc kresba Janáčkova vztahu k „Jelče" — Gabriele Horvátové neaspiruje), k trvalému poutu ke Kamile Stösslové. Ale i zde dochází k podobnému efektu jako u postavy Zdeny: figura prosté múzy Kamily dramaticky převýší postavu roztouženého génia. A to opravdovostí svých vnitřních i vnějších proměn s časem, ač ji
Zlata Adamovská hraje snad až příliš líbezně, bez osudových přízvuků, jež patřily k mistrově vrcholnému vztahu. Naopak Janáčkův cit vychází překvapivě chudě: jen málo se v něm zrcadlí bohatství propastných emocí a stavů, jež musel v sobě prožít v poměru k vdané, tak bytostně odlišné ženě, mladší o třicet osm let a povětšinou bolestně vzdálené. Ve filmu Janáček touží příliš nekomplikovaně, v jakési nechtěné lehkosti, tak kontrastující s bouřlivou proměnlivostí nálad, od vroucích tónů po akordy trýznivého smutku, jak je tlumočí hudební díla poznamenaná vztahem ke Kamile a z nich zvláště velkolepé Listy důvěrné. Ty zde pouze zní! A přece právě v Janáčkově hudbě je klíč i k jeho milostnosti, totiž v dravé proměnlivosti stručných, až drásavě rychle střídavých emocionálních poloh. Ve filmovém podání je Janáčkova citovost náladově nezvlněná, nerozporuplná... evokuje ji pouze hudba, nikoli obraz. Příběh se tím nekýženě zobecňuje a ztrácí spár jedinečnosti: přihlížíme spíše milostným trampotám „muže", než osobnostnímu dramatu jen toho jediného, totiž: Janáčka.
Luděk Munzar při vší perfekci svých hereckých prostředků nutně klesá pod touto nadvládou obecného nad jedinečným, vnějšího nad vnitřním: je znát, že úzkou branou autorské koncepce nemůže do role plně „projít“.
Co mělo zajistit onu potřebnou jednotu obrazu a hudby, kde se jinými slovy, měla zobrazit tvůrcova niternost? To je nesporně věc filmového jazyka. Jireš to tajemné pouto života a umění hledá zvláště ve scénách, které jednotu tvůrce a díla přímo tematizují, v metaforických obrazech, kde například reálné postavy (Kamila) se mu vtělují do figur jeho děl (cikánka Zefka). Avšak složitost korespondencí umělce a světa se těmito „asociativními“ postupy nad míru zjednodušuje: vždyť právě u Janáčka vnější inspirační podněty se stýkají s imanentním světem hudby a jejích formálních požadavků. Ilustrovat tento přesložitý proces tím, že ukážeme jen jednu jeho stránku, tu vnější, psychologicky programní, znamená zůstat právě jen v rovině dílčí, přímočaré ilustrace. Jak tedy přesvědčivě zachytit proces hudebníkova myšlení? Uvědomuji si, jak je to zoufale těžký, takřka nesplnitelný úkol. A přiznávám, že nemohu uvést ze světové kinematografie dílo (včetně
Amadea), které by jej důsledně řešilo.
Právě v onom svrchovaně riskantním oboru, v žánru životopisného filmu o geniálních umělcích nepovažuji Muže s bílou hřívou za vyložený nezdar — připomeňme tu alespoň výrazný motiv Janáčkova vztahu k dceři Olze (výtečná
Veronika Žilková!). Ale svou textovou omezeností i obrazovým akademismem cestu neukazuje. Nerýsují se její obrysy spíše než v metaforických ornamentech ve scénách, kde obraz a hudba „jen“ spolupracují v příbuzné (tedy třeba i kontrastní) náladovosti, jako v překrásném obrazu Janáčkovy chůze podél bouřícího moře, v ztemnělém svitu večera? Tady se sblížila niternost světa a hudby, tady se zobrazil velký okamžik muzikantova vnitřního života.
CIESLAR, Jiří.
Muž s bílou hřívou. Scéna. 1987 [14. prosinec], roč. 12, č. 25 – 26, s. 5. [upraveno]
Zápasy a lásky hudebního skladatele Leoše Janáčka (1854 - 1928): Lyrické filmové vyprávění se soustřeďuje na události kolem uvedení opery Její pastorkyňa a na závěrečné umělcovo tvůrčí období poznamenané silnými citovými zážitky.
Autor/Zdroj: Březina Václav/Lexikon českého filmu
