Kytice

Jedna z nejoblíbenějších básnických sbírek 19. století, Kytice z pověstí národních od Karla Jaromíra Erbena, provází české čtenáře od dětských střevíčků a pro mnohé může mít poněkud pejorativní nádech "povinné školní četby". Její zpěvnost, obraznost a dramatičnost však v minulosti inspirovala naše největší skladatele a výtvarníky, aby se nyní, po více než sto letech od prvního vydání, představila i ve zcela jedinečné a originální filmové podobě.

Její tvůrci odmítli roli "ilustrátorů". Stali se osobitými interprety sedmi lidských osudů, jež mají univerzální platnost a hovoří až překvapivě výmluvnou řečí k dnešku. Na plátně ožije vstupní báseň Kytice, dále Vodník, Polednice, Svatební košile, Dceřina kletba, Zlatý kolovrat, Holoubek a Štědrý večer. Scenáristické propracování Erbenových "minipříběhů", básnické obrazové vidění, kouzla moderní trikové techniky, zvuková a hudební stránka umocněná vynikajícími hereckými výkony, to vše dodává filmu Kytice na výjimečnosti.

F. A. Brabec o svém projektu řekl : "Jsme si vědomi toho, že náš film není konvenčně komerční, ale rozhodně nechceme, aby nám divák utekl z kina. Nemám ambice dělat si film sám pro sebe nebo pro výlučný okruh spřízněných duší. Dali jsme si pro sebe již při psaní scénáře úkol, že chceme od začátku do konce diváka v každé minutě něčím bavit. V každé básni jsme vymýšleli, čím bychom diváka zaujali..."

Sbírka baladických příběhů slavného českého básníka 19. století K. J. Erbena je i po více než sto letech stále živá. Proto se také tvůrci filmu rozhodli vybrat sedm z balad a dát jim filmovou podobu za využití mnoha nejenom technických novinek. Ve výsledku jde o poetickou kompozici obrazu, hudby, fascinující krajiny a architektury.
Úvodní báseň “Kytice” je emotivním vstupem do celého vyprávění. Pod vodou natáčený “Vodník” je filmovou epopejí o spojení a nepochopení dvou rozdílných světů: pozemského a vodního. Příběh “Svatební košile” je filmovou řečí pojat jako romantický horor, v němž se pozemský život utkává se záhrobním. “Dceřina kletba” představuje zoufalé nedorozumění dvou generací. “Polednice” je vyprávěním o zoufalé, unavené matce a nenasytné staré polednici. “Zlatý kolovrat” je vystavěn na obludnosti duše, kde tvář zůstává stejná a povaha se mění. Poslední balada “Štědrý den” uzavírá kruh lidských vášní a tragédií postavou staré ženy, která přijímá svůj osud s pokorou a smířením.

Toto baladické dílo K. J. Erbena, které obdivují všechny generace a které je známé i za hranicemi, natočil režisér F. A. Brabec, zatímco Juraj Jakubisko se na projektu podílel jako art producent.

Autor/Zdroj: Jakubiskofilm.com

Chlapec s píšťalkou prochází krajinou a knoty sedmi svíček postupně zhasínají. * Kytice – po matčině smrti si sirotkové vymodlí květiny na jejím hrobě. * Vodník – dcera se přes matčin odpor sblíží s vodníkem a porodí mu dítě, při návštěvě matky však nedostojí svému slibu a své mateřské povinnosti a o dítě přichází. * Polednice – matce se nedaří dokončit oběh jednak kvůli uplakanému dítěti, jednak kvůli vykládání karet. V afektu na dítě zavolá polednici, aby pak v nastalé hrůze svým strachem dítě sama udusila. * Svatební košile - mladá dívka si na Bohu vyprošuje návrat svého milého, ten jí ho skutečně vrátí, dívka ale až příliš pozdě poznává, že její milý je mrtev a láká ji do záhrobí. * Dceřina kletba – mladá dívka po smrti svého novorozence zešílela a cestou na šibenici vyznává lásku svému chlapci a ze všeho obviňuje svou matku. * Zlatý kolovrat – pohádka o matce, která chtěla na úkor jedné dcery protlačil ke štěstí dceru druhou, ale nakonec se samy nechaly nachytat na mamon a chamtivost. * Štědrý den – dívky chtějí poznat svou budoucnost, zatímco stařenka tento svět opouští. * Kalendářní rok se uzavírá masopustem, v němž se všichni živí a mrtví znovu shledávají.

Baladická sbírka Karla Jaromíra Erbena Kytice z pověstí národních pochází z poloviny 19. století a spolu s Babičkou Boženy Němcové představuje zřejmě nejoblíbenější klasiku černé národní literatury. Tvůrci si pro potřeby filmu ze třinácti básní vybrali šest balad a jednu pohádku. V původním scénáři se sice počítalo i s adaptací Holoubka, od jeho realizace bylo ale nakonec upouštěno.

[Cinema - karta]

Kameraman F. A. Brabec se po svém režijním debutu Král Ubu pustil do další zdánlivě nezfilmovatelné předlohy. Do kin nyní vstupuje jeho pojetí sedmi básní Erbenovy Kytice. „Už Králem Ubu a ted' Kyticí chci rýt do televizních inscenací na filmovém plátně. Mám pocit, že filmařiny by se v české kinematografii mohlo objevovat více," objasňuje F. A. Brabec důvody, které ho vedou k výběru složitých námětů. Jak ale jednotlivé balady propojit? Mají se postavy jednotlivých básní spojit v duchu „manžel z Polednice je současně milencem ze Svatebních košil, který se tajně schází s hlavní postavou Dceřiny kletby"? „To se nám nepodařilo. Erbena bychom celého rozbili," kroutí hlavou F. A. Brabec, jenž se opět spojil se scenáristou Milošem Macourkem. „Řekli jsme si, že musíme jít po jednotlivých básních. Klíčem k výběru byla jejich umělecká kvalita a příběh." Sám Erben je autorem všech filmových dialogů. Oba tvůrci se přes nutné dílčí změny - snažili zachovat ducha předlohy: „Je fakt, že vodník není v mém pojetí tak strašně zlý. Viděl jsem ho jako docela sympatického chlapíka. Vodníci prostě topí lidi, nemají na vybranou. Ale to jsou i velice malé posuny. V každém případě nejezdí Polednice tramvají a nepřekrucuje- me verše jako ,u lednice dítě stálo'. Zachováváme čistotu."
Erbenovy básně plynou s úsporností až úsečností, a tím víc vyniká jejich nepřehlédnutelný žánrový rys. Už po několika verších zjistíte, že F. A. Brabec vlastně natočil horor. Jak jinak by se dal zařadit snímek, kde se potulují umrlci a povalují mrtvá těla? Hned v první básni Kytice je do hrobu dána i matka. Vodník končí veršem: „Dvě věci tu v krvi leží - mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy."
V Polednici matka udusí vlastní dítě, Svatební košile by se daly parafrázovat jako Návrat oživlých mrtvol a hrdinkou Dceřiny kletby je postižená dívka, odsouzená k smrti za vraždu svého dítěte. V pohádce Zlatý kolovrat jsou třem postavám vydloubány oči a usekány ruce i nohy. Ani poslední balada filmu Štědrý večer se neobejde bez smrti, i když „jen" přirozené.
Stejně jako je Erben básníkem slova, František A. Brabec je básníkem obrazu. Filmy, na kterých spolupracoval (Obecná škola, Akumulátor 1, Jízda a samozřejmě i Král Ubu) jsou vizuální poezií.
Erbenovi hrdinové rozhodně neplýtvají slovy, a tak celý příběh musel podepřít silnými obrazy. Básně jsou laděny do různých barev: Kytice je fialová, Vodník je stylizován do zelené a Dceřina kletba se pohybuje mezi bílou a černou.
Představu o hereckém obsazení s F. A. Brabec vytvořil velmi brzy. „Už při psaní scénáře jsem věděl, kdo koho hraje. Obsazení jsme měli hotové už před dvěma lety a na devadesát pět procent vyšlo." Ve Vodníkovi se objeví Dan Bárta, Linda Rybová a Jana Švandová. Ve Zlatém kolovratu bude rozčtvrcena Anna Geislerová, ve Svatebních košilích ožije Karel Roden a v Polednici si roli „pod plachetkou osoby" zahrál Bolek Polívka.
PETR BÍLEK Jr. Premiére 2000/11/53

Autor/Zdroj: Bílek Petr Jr./Premiere


Režisér F. A. Brabec, zdá se, miluje pokoušení publika. Nejprve si pro svůj debut vybral látku tu proklínanou, tu podceňovanou, každopádně nepříliš známou (Král Ubu Alfréda Jarryho). Napodruhé naopak sáhl po předloze v dobách minulých snad až příliš známé, příliš přeceňované, a proto i vcelku hojně proklínané (neznám mnoho lidí, kteří by si svého favorita našli v oblasti povinné četby). Jak se ovšem zdají být obě volby na první pohled extrémně odlišné, tak jsou pro filmové zpracování stejně náročné a ošemetné. Kdyby je vzal do ruky režisér prostý Brabcova nezaměnitelného výtvarného výrazu, pravděpodobně by nepochodil. Brabec nejenže pochodil, ale i „dospěl" (především pak ve smyslu režijním) –Kytice je oproti Králi Ubu dílem výrazně kultivovanějším, přesvědčivějším a jistějším. Snímkem, který nestojí jen na (někdy až přespříliš) výtvarně dokonalých obrazech - má pevný tvar a snahu vyprávět (byť i ta je v některých místech spíše na škodu).
Nejspornější moment představuje v Kytici pochopitelně přítomnost textů. Jako typická oběť recitátorských soutěží, při kterých bylo možno „z plna hrdla křičící cikáňata" slýchávat i třikrát do hodiny, jsem si u Brabcova snímku přála stát se cizinkou a slyšet Erbenovy verše poprvé. Janě Švandové alias matce z Vodníka jsem totiž její zvolání „Vari od našeho prahu!" nevěřila o nic víc než chudák zamilovaný a rozháraný vodník
(v překvapivě přesvědčivém podání Dana Bárty). Stejně jako jsem si u tradiční scény z Polednice za žádnou cenu nemohla odmyslet slova, která jsou sice regulérní součástí původní básně, nicméně ve filmu jsou odsouzena k roli „pouhých" scénických poznámek (no řekněte, nevyprovokuje ve vás pobídka „Hrej si, tu máš kohouta!" automaticky i větu popisující, jaký osud kohouta v mžiku potká?) Snad i proto u mne jednoznačně vítězily kusy méně zprofanované či, řekněme, méně klasické, tj. takové, které se svým dějem blížily panoptikálním horůrkům v duchu vážně-nevážně –Zlatý kolovrat i Svatební košile si jejich (mimochodem skvělí) protagonisté dozajista velmi užívali (včetně utrhaných nožiček a ručiček Ani Geislerové) stejně jako si je užíval i sám režisér - soudě podle přítomnosti bezpočtu promyšlených triků i jemně pointovaného humoru. (Hluboko se do divákovy mysli zapíše mimo jiné létající umrlec Karla Rodena podobně jako třeba příliš sdílný kolovrátek, který se dokáže zaseknout v tom nejnepříhodnějším místě, aby jako porouchaná gramofonová deska vyřvával do světa svá obvinění.) Naopak nejvíce selhává Brabcova snaha o působivost v místech, kde je grotesknost křečovitě nahrazována obrazovým krasotepectvím - některé záběry českého venkova se hodí spíše do reklamy na „ryze české" bramborové lupínky, jiné (především ty z několikaminutové Dceřiny kletby) zase možná až příliš okatě směřují k jakýmsi vláčilovským podobenstvím. Jakkoli však taková poloha režiséru Brabcovi nesedí, nedokáže nabourat film jako celek - ten lze totiž právem nazývat skutečnou filmovou básní. Nikoli jen básní zfilmovanou.
TEREZA SPÁČILOVÁ Premiere 2001/1/32
Obsah
Výběr sedmi balad z Erbenovy Kytlce prezentuje sedm všeobecně známých hrůzostrafných příběhů: matka zemře a je do hrobu dána, vodnfk si stáhne pod hladinu nevěstu, dívce se z ciziny vrací její milý - umrlec, Polednice si přijde pro nezbedné dírě, Dornička je rozčtvrcena zlou macechou a sestrou, dcera klne matce, „že jí vůlí dávala", dvě dívky si na Štědrý večer hádají z jezera budoucnost.

Autor/Zdroj: Spáčilová Tereza/Premiere


Výtvarně obrazový baladický film s originální vizuální stránkou. Sedm jednotlivých, takřka hororových povídek-balad různého rozsahu (od čtyř do
dvaceti minut), odehrávajících se od jara do zimy a zároveň během osmdesáti let lidského života, propojuje motiv dětské hry při které se zvídavě nahlíží do budoucích osudů. Erbenovy dialogy zůstaly plně zachovány.
Kino AERO

Autor/Zdroj: /Kino AERO


Jedna z nejoblíbenějších básnických sbírek 19. století, Kytice pověstí národních od K. J. Erbena, inspirovala naše přední autory a výtvarníky, aby se nyní, po více než sto letech od prvního vydání, představila i ve zcela jedinečné filmové podobě. Její tvůrci odmítli roli „ilustrátorů". Pokusili se stát se osobitými interprety sedmi lidských osudů, které hovoří až překvapivě výmluvnou řečí k dnešku. Na plátně ožije vstupní báseň Kytice, dále Vodník, Polednice, Svatební košile, Dceřina kletba, Zlatý kolovrat, Holoubek a Štědrý večer. Básnické
obrazové vidění, kouzla moderní trikové techniky, zvuková a hudební stránka umocněná pozoruhodnými hereckými výkony, to vše dodává filmu Kytice na výjimečnosti.

Autor/Zdroj: /Kino AERO

Reportáž z natáčení:
Jděte do knihovny své nebo rodičů. Po krátkém hledání ten útlý svazek jistě naleznete. Na hřbetě bude mít vyrženo zlatým písmem z dob, kdy se dělaly pořádné knihy, jméno Karel Jaromír Erben. Otevřete a začněte číst: "Zemřela matka do hrobu dána, siroty po ní zůstaly.." Aniž to tušíte, držíte v ruce scénář nového českého filmu kameramana F.A. Brabce s prostým, leč výstižným názvem KYTICE
Ačkoliv jsem v Řepích dělal kdysi au-toškolu, teď jsem tu poklidnou čtvrt na kraji Prahy nějak nepoznával. Spousta panelákových oken už byla temných, stejně tak ztichlé byly i siluety rodinných domků. Každým krokem blíž k mému dneš-nímu cíli - malému hřbitůvku - jsem se do-stával do ponuré nálady, kterou kdysi český básník tak trefně vylíčil hned na začátku své znamenité hororové balady: "Už jedenáctá odbila a lampa ještě svítila..:' Nebyla to však lampa, ale pořádné filmařské kilo, prosvíta-jící skrz listí dubů za hřbitovní zdí, které na-značovalo, že se sem na několik nocí přestě-hovali lidé s kabely, odraznými deskami, vrčícím generátorem a hlavně pojízdným ca-teringem - tedy filmaři. A ten nejdůležitější z nich v teplé parce do pasu stál - kde jinde -než u hledáčku kamery mezi vyrovnanými řa-dami křížů. Kameraman F. A. Brabec osobně. Člověk s velkou imaginací a obrazovým vi-děním, který se rozhodl dokázat, že Karel Ja-romír kromě toho, že byl pohádkářem a spi-sovatelem, byl i geniálním filmařem. Dvojnásobný držitel Českého lva za Jízdu a za Krále Ubu má za sebou neuvěřitelně náročné noční scény, trvající už více než týden, ale stále je ochoten odpovídat na tu otázku, která napadá člověka jako první: Proč? "Po nato-čení Krále Ubu jsem hledal vhodné téma. Ne-chtěl jsem žádné velké příběhy vyžadující přesnou a dokonalou režii, to přenechám ji-ným. A tak jsem se obrátil k poezii. Myslel jsem nejdřív na ztvárnění básní Josefa Kai-nara, ale lákalo mě něco dobového. A i když tam ten osten pochybností byl - točit Kytici, národní klenot, klasiku všech klasik? - nako-nec j sem se právě pro toto téma rozhodl. Když to čtete poctivě, zjistíte, že už je to hotový scé-nář s levou i pravou stranou. ,Už jedenáctá odbila' - to je zvuk napravo, ,a lampa ještě svítila' - to je obraz vlevo. A pak přijde dia-log: , Bože, kde je můj tatíček, už na něm roste trávníček,' a pak přijde rouhání: ,Milého z ci-ziny mi vrat, nebo můj život náhle zkrat,' tady máme základní konflikt a to všechno se dá perfektně rozdělit na řadu scén a obrazů, dy-namicky rozpohybovaných střihem i herec- kou akcí." E A. Brabec při tomto dlouhém mo-nologu stihnul cosi prodiskutovat s asistentem režie, natočit jeden detail a ještě dát pokyny ohledně příštího záběru. Přiznám se, že i já jsem byl zasažen oním nakažlivým entuzias-mem a po zhlédnutí skvělých hereckých scén na pohybujícím se jeřábu cinejibu o půl čtvrté ráno ochoten se do krve pohádat o úspěchu ta-kového projektu. Je něco jiného deklamovat otravně cosi na stupínku před třídou rudý jako rak a slyšet, jak ony věty ožívají v ústech skvěle namaskovaných herců. A Karel Roden jako Umrlec skutečně nemá chybu. Potkat bych ho v parku cestou domů určitě nechtěl. Tyčkovitá silueta, ještě zvýrazněná ramenními vycpávkami vojenského kabátu, odřená jeh-lovka přes rameno a zvetšelý ranec. Divoce poletující chomáče zpuchřelých vlasů a mrt-volně bledá tvář s propadlými lícemi, která se dokáže vskutku d'ábelsky šklebit. Vůbec se ne-divím Kláře Sedláčkové, jeho mladičké rou-hající se nevěstě, že z té divoké noční jízdy směr hřbitov nemá pražádnou radost. Oba stojí na plošině filmařského jeřábu a snaží se do puntíku splnit představy pana režiséra i dra-maturgyně a producentky v jedné osobě - De-any Jakubiskové, která při tak závažných scé-nách samozřejmě nesmí na place chybět. Ani u ní jsem si neodpustil onu všetečnou otázku, pátrající po důvodech, proč do takového pro-jektu nakonec šla. Shovívavě se usmála (roz-hodně jsem nebyl originální, ale zkoušejte něco vymýšlet ve tři ráno): "Poezie se stává okrajovým žánrem, téměř na vymření. Možná ji měli rádi naši rodiče, ale dnešní mladí jsou spíš generací klipů. A Kytice je šance jak oslo-vit právě je. V příbězích je všechno, skrývají dramata, vášně, konflikty, lásku, zklamání, ne-návist, pomstu. Každý si v nich najde něco svého:'
Karla Rodena mezitím poprašují dětským pudrem Aviril Baby, zatímco kaskadéři kon-trolují pevnost úvazků na botách. "Karle, je to jasné, tobě už jde o maso, ne o duši, a vy Kláro držte přesně ten výraz jako,,předtím, to bylo velmi dobré..:' Skoro hodinu trvá nato-čení asi tak půlminutového záběru, kdy Umr-lec pyšně ukazuje kostel, hřbitov a nabádá ne-bohou dívku k poslednímu, smrtelnému skoku. "Tak je to skvělý a kdyby tady ten zá-voj vlál před kamerou, byl bych ještě radši...,' zní od hledáčku, než se zase rozhučí propeler čechrající vlasy a třeskne další klapka.
"Chtěl jsem do filmu to nejlepší, co je k mání," potvrdil mi spokojený, leč už přece jen lehce unavený tvůrce při jedné z mnoha pauz. "Lidi, kteří dokáží podat verše tak, že vám jde mráz po zádech. Tak, aby byli schopni rozlišit ty nejjemnější valéry v hlase a já se mohl plně soustředit na obrazovou složku filmu. Což si myslím o Rodenovi a Kláře docela platí, nemyslíte?"
Faktem je, že mi Rodenovo hřímání "Hoj má panenko, tu jsme již, což má panenko ne-vidíš...," znělo v uších pěkných pár dní poté. A věřte, že seznam herců není Svatebními ko-šilemi, jednou ze sedmi básní svázaných do výsledné Kytice,'vůbec vyčerpán. V Ústí nad Labem se například do reálného bazénu po-tápěl Vodník Dan Bárta s Lindou Rybovou, zatímco Jana Švandová jako její matka ne-měla z břehu pro jejich podivnou lásku ani trochu pochopení, o poledním vedru zase stra- šila děti Polednice s podezřele známou tváří Bolka Polívky, přičemž ve filmu uvidíme mj. i Karla Dobrého, Ivana Vyskočila, Ninu Di-víškovou, Stellu Zázvorkovou, Věru Galatí-kovou či Alenu Mihulovou. Všech sedm ba-lad spojí navíc motiv dětské hry "na budoucnost", kdy děti svou (mnohdy nehez-kou) budoucnost uvidí ve vysekané díře v ledu. Každá báseň je přitom jinak laděná. Vodník bude melancholickou epopejí o spo-jení a nepochopení dvou rozdílných světů -vodního a pozemského, Polednici uvidíme přes vybičované nervy zoufalé matky, Sva-tební košile - to je zase romantický horor se vším co k tomu patří. Všechno to má produ-centsky pod palcem firma J & J Jakubisko Film za šestinové koproducentské spoluúčasti České televize, tvůrčí skupiny Alice Neman-ské a Heleny Slavíkové. Rozpočet třiceti mi-lionů totiž Kytici rozhodně neřadí k nízko-rozpočtovým projektům.
Konec záběru. Konečně se podařilo vše do-stat do jedné lajny, Klára je řádně vystrašená a přitom už odhodlaná zachránit si život, její milenec zase patřičně démonický a jistý si svou obětí. Lidi od štábu sbírají plastikové misky od horké pórkové polévky, která v zimě tolik bodla, a snášejí techniku zase na hřbi-tov, kde se budou odehrávat kruhové jízdy. Za chvíli začne nad lesem paneláků svítat, možná že - abychom zůstali styloví - kdesi zakokrhá kohout a vysvobodí tak nebohou dívku ze spárů kostlivců a jiných příšer. V reálu ovšem přijede taxík a chudinka Klára pojede téměř okamžitě do divadla v Dlouhé zkoušet novou hru dramatika Sama Sheparda Mámení mysli, -ale proč si kazit dokonalou noční iluzi. Věřte, že si ji příští rok na podzim při premiéře rozhodně rád oživím.

Autor/Zdroj: Dušek Jan/Cinema


Poté, co se dvojnásobný držitel Českého lva F. A. Brabec statečně,
i když s poněkud rozporuplným výsledkem utkal se světovou klasikou v Králi Ubu, znovu vstupuje v dvojjediné pozici režiséra a kameramana na křehký led adaptace notoricky známého díla, jež se však nikdo před ním neodvážil na filmové plátno převést. Tou Výzvou se pro něho stala básnická sbírka Karla Jaromíra Erbem „Kytice z pověstí národních", která vznikla v polovině 19. století a formou romantických balad hledala kořeny českých národních mýtů. Tedy kniha od nepaměti dominující školním čítankám a dílo ve své kvalitě a oblíbenosti v české kultuře srovnatelné snad jedině s Babičkou Boženy Němcové.
Filmovou výhodou Kytice sice je, že staví na výrazně dějových příbězích s řadou zvukomalebně dialogizovaných scén, jejím výrazným úskalím jsou však žánrové a - abych tak řekl - i stopážové limity. V Kytici totiž najdeme nejen klasické balady, ale i lidové pověsti, pohádky a legendy, resp. stejně tak básně o šesti slokách jako o pěti oddílech.
Ze třinácti Erbenových básní si jich filmoví tvůrci nakonec pro svou potřebu vybrali sedm, šest balad (Kytice, Vodník, Polednice, Svatební košile, Dceřina kletba, Štědrý den) a jednu pohádku (Zlatý kolovrat). Zcela potlačili jejich národní charakter, který ve své době souvisel především s českým národním obrozením, a naopak zdůraznili všechny kosmopolitní motivy, především lidský život v paralele s jedním kalendářním rokem. Od jara do zimy tak vyprávějí sedm příběhů prodchnutých láskou a krutě poznamenaných smrtí. V plédu romantického oparu, kde mají vedle obyčejných smrtelníků své pevné místo i bytosti nadpřirozené a mytické, jsme svědky ryzích dramat, vyhrocených do slova a do písmene na ostří nože, například neopětované lásky ústící ve vraždu (Vodník) nebo zoufalého boje mladičké dívky se dvěma umrlci (Svatební košile).
F. A. Brabec se ovšem zdaleka nespokojil jen s pozicí ilustrátora, který se důsledně drží dialogů a otrocky zhmotňuje děj. Do mnohých Erbenových balad se spoluscenáristy Milošem Macourkem a Deanou Jakubiskovou zasahuje tvůrčím a velmi osvěžujícím způsobem. Mytická postava Polednice tak může být díky filmu interpretována nejen jako pohádková bytost, ale i jako docela obyčejný žebrák, který v nesprávnou chvíli přišel na nesprávné místo; dívčin mrtvý milý ze Svatebních košilí, který má podobu šíleného vojáka padlého ve světové válce, se pak díky své filmové podobě stává sugestivní obžalobou všech válečných šílenství, jež s takovou brutalitou ničí životy nevinných... Brabec literární klasiku zkrátka ani neničí, ani jí nepodléhá, ale naplňuje.
Hlavní devizou každé filmové básně ale musí být především obraz a hudba, což F. A. Brabec (Český lev za Jízdu a Krále Ubu), respektive Jan Jirásek (Český lev za Nejasnou zprávu o konci světa) v případě Kytice splňují měrou vrchovatou. Brabcova kamera je jedna velká óda na radost a tvůrčí vynalézavost, s jakou si poradil s podvodními scénami Vodníka, doslova vyráží dech. Brabec má vskutku výjimečný cit nejen pro kompozici, ale i světlo a barevnost a Kyticí stvrzuje, že nejen že patří k české kameramanské špičce, ale že nejspíš sám tvoří její úplný vrchol. K obrazu lze snad mít jen jednu výtku, což připišme na vrub měkké ruce Brabce-režiséra vůči práci Brabce-kameramana: Poeticky uvolněné poletování okvětních lístků v jarním sadě (Vodník) má posléze následování v poletování peří (Dceřina kletba) a listí (Zlatý kolovrat). V tomto případě by ale méně znamenalo více. Stejně tak zbytečný je v první třetině filmu několikrát se opakující motiv „letící" oblohy.
Skladatel Jan Jirásek dokonale souzněl s žánrem romantických hororů a divákovo srdce dovede naplnit symfonií citů, ale i patřičně zpražit pocitem ohrožení (například motiv Polednice).
Herecké úkoly v Kytici sice nejsou veliké rozsahem, ale o to náročnější na kvalitu. I proto je zřejmě film přehlídkou renomovaných hereckých osobností doplněných o několik velmi nadějných nových tváří. Typově dokonalá je souhra křehké dívky (Linda Rybová) a krále podvodní říše ve Vodníkovi, ačkoliv Dan Bárta do svých veršů přece jen dává poněkud více patosu, než by bylo třeba. V drobounké a takřka němé roli Polednice exceluje Bolek Polívka. Naléhavě obyčejná je debutující Klára Sedláčková, mrazivě hnusný pak její mrtvý milý v podání Karla Rodena, obzvlášť když ji za oknem láká ven a když se na ni posléze dobývá do márnice. Alena Mihulová s pomocí jizvy na horním rtu a rozechvělými očními panenkami spaluje v Dceřině kletbě vnitřní silou své tragédie, čímž dává patřičný vykřičník své nečekané obžalobě. Stella Zázvorková pak ve Štědrém dnu ani tak nehraje, jako jen září silou své herecké osobnosti...
Spojovacím prvkem všech sedmi samostatných příběhů je postava malého kluka s píšťalkou, který prochází krajinou, a sedm knotů, jež postupně v nemilosrdném běhu času zhasínají. Se snahou o patřičný rytmus Brabec střídá kratičké příběhy s delšími (Kytice vs. Vodník), příběhy dějově i výtvarně opulentní s příběhy strohými a v černobílých variacích (Zlatý kolovrat vs. Dceřina kletba), přesto film působí mnohem delším dojmem, než by osmdesátiminutové stopáži odpovídalo. Podobné je to s realizačně náročnými sekvencemi, některé zvládá víc než skvěle (podvodní svět), některé pouze dobře (let na hřbitov). Pokud ale budeme mít na paměti Erbenovu hlavní myšlenku „Potud národ svůj, pokud šetří svých památek", pak vysvědčení Kytice musí znít jednoznačně: F. A. _ Brabec „šetřil" výtečně!
Jaroslav Sedláček Cinema 2000/12/64

Autor/Zdroj: Sedláček Jaroslav/Cinema


Po adaptaci Krále Ubu si kameraman a režisér F.A. Brabec zvolil další velmi obtížný přepis, Erbenovu Kytici z pověstí národních, jež poprvé vyšla v roce 1853. Smyslem výjimečného projektu bylo oživit klasické básnické dílo (jež je po desítky let součástí povinné školní četby) a přiblížit je modernímu člověku. Z dvanáctí čísel Erbenovy sbírky vybrali scenáristé F.A. Brabec, Miloš Macourek a Deana Jakubisková-Horváthová sedm básní, z nichž utvořili samostatné epizody různé délky (od čtyř do dvaceti minut). Osou snímku jsou tři hororové balady Vodník, Svatební košile a Zlatý kolovrat, doplněné ještě úvodní Kyticí, Polednicí, Dceřinou kletbou a Štědrým večerem. Tvůrci zároveň zvolili několik motivů, jež svazují dílo dohromady: na počátku každé epizody se objeví pohled na českou krajinu s motivem různých obřadů (stavění máje, svatba, pohřeb...), na konci každé epizody zhasne jedna ze sedmi hořících svící a celým dějem prochází postava chlapce s píšťalkou. Filmová Kytice je provázána také změnou ročních dob (od časného jara až do pozdní zimy). Jednotlivé příběhy jsou však odlišně stylizovány - od "realistického" Vodníka až po surreálně groteskní Svatební košili. Výraznou stylizaci nacházíme též vproměnlivých kostýmech Jaroslavy Pecharové a v zásadním hudebním doprovodu Jana Jiráska. F.A. Brabec samozřejmě nijak nezastírá svou původní kameramanskou profesi a klade důraz zejména na výtvarné řešení. Většina balad se odehrává jakoby v době, kdy Erbenova Kytice vznikala; výjimkou je Zlatý kolovrat, zasazený do středověkých kulis a kostýmů. - Autoři se přidržují Erbenova básnického textu a jen občas upravují předlohu (místo mateřídoušky z technických důvodů použili vřes, ve Štědrém večeru namísto dívky zemře stará žena...). - Pro přijetí či odmítnutí zvláštního díla je důležitý subjektivní přistup každého diváka: záleží na jeho ochotě, zda bude akceptovat zvolenou poetiku. - Podle balady Svatební košile byly natočeny němý film (1925; r. Theodor Pištěk), z nějž se zachovala pouze scéna v márnici, a animovmaý snímek Josefa Kábrta.

Autor/Zdroj: Bartošek Tomáš/Filmový přehled