Křížová vazba

„Cesty Páně jsou   nevyzpytatelné" praví   Písmo Svaté a že na tom   něco bude se přiklání i   mnozí nevěřící. Osudy   jsou různé a určitě mnohý   bude souhlasit s tím, že ne   zrovna takové, jak by si sám   představoval. A o jednom   takovém osudu vypráví tento   snímek, který vznikl ještě   v době socialismu, což   znamená, že obsahuje ono,   dnes tolik proklínané,   socialistické smýšlení. To   však nijak neubírá na   kvalitě v rámci   dramaticko-psychologické   filmové tvorby. Svým   námětem má rozhodně co   říct i dnes. Takovýchto   snímků bylo natočeno hodně   a co se týče námětu, je   skutečně z čeho vybírat.   Ať se to někomu líbí nebo   ne, natočen je kvalitně v   celém svém aspektu dané   problematiky. Právě svou   dramaticko-psychologickou   sondou zvýrazňuje vážnost,   což znamená, že se   rozhodně najedená o nic   zábavného. Je to příběh,   který by bez skrupulí   klidně mohl nést označení   'osudový příběh ze   života'. Má hlubokou   myšlenku a o to jde   především. A je to   myšlenka v rámci   obyčejného lidského   přístupu nemálo hodna k   zamyšlení, neboť platí v   každé době. A co víc,   třeba se v tom někdo s   podobným osudem i pozná.   Máme tu mladíka   vracejícího se z vězení,   který se snaží opět   zapojit do společnosti. A jak   už to tak bývá, jednoduché   to rozhodně nemá. Příběh   tak sleduje jeho počínání   a retrospektivou se postupně   dozvídáme, jak se vlastně   do toho vězení dostal. A jak   je nám také prozrazeno,   stačí k tomu opravdu málo.   Vynikající výkon Vladimíra   Dlouhého v hlavní roli, kde   mu jako protihráč neméně   zdatně sekunduje Radoslav   Brzobohatý, u kterého dnes   určitě také stojí za   zmínku, že se tu ve   vedlejších rolích objevuje   celá jeho rodina.

Film, který prošel bez   povšimnutí a nevšímá si   ho nikdo i dnes. Kdy byl   vlastně natočen? Podle   obsahu to vypadá, že jeho   realizace začala ještě   před listopadem 1989. V   titulcích je společnost   Barrandov ještě nositelem   Řádu Vítězného února.   Premiéru měl v listopadu   1990. Do kina si k němu   nenašlo cestu ani 4 000   diváků. Nudný však není.   Jde o drama, které může   být nadčasové. Mladý muž   se chtíct nechtíct zaplete s   dcerou svého podnikového   ředitele. Ten podnik je   stavební firma. Mladý muž   se živí jako obkladač a   snaží si udělat při práci   maturitu. Dostane se k   melouchu, kdy obkládá   místnosti na chatě svého   šéfa. Toho šéfa hraje   Radoslav Brzobohatý. Mladý   muž (Vladimír Dlouhý) je   nucen postupně přijímat   vše, co mu budoucí tchán   naservíruje. Veškerou   protekci i peníze. Většinou   ty věci přijímá s odporem,   ale příjme je. I do strany,   kde k výbavě patřila   červená knížka, vstoupí.  
Jsou to však nakonec   ženské, alkohol a blbá   náhoda, které mladého muže   přivedou do maléru a tchána   na krchov.
Do filmu   byly asi určitě dodatečně   vloženy záběry na tiskoviny   z roku 1968. Zcela zbytečně.   Příběh je natočen v   několika časových   rovinách. Pobyt mladého   muže ve vězení, čas před   pobytem za mřížemi i čas   po něm.
Na druhou   stranu se člověk nemůže   moc divit, že o film není   valný zájem. Přeci jenom   dnes už má divák jiné   předměty zájmu. Film je   tedy vhodný jen pro   sběratele československých   filmů.

Špatné podání, pomalé   tempo. Konec nic moc, nepobral   jsem co a jak. Mladému mohli   přišít maximálně   výtržnost, nic víc mu dát   nemohli, ta flaška letěla   evidentně někam ke stropu.   No, podruhé ani omylem, ale   něco dát musím krásné   Ľubici Mruškovičové. Ano,   i za to co ukázala. A   mimochodem, i kdybych chtěl   dát něco navíc, zase bych   to strhl za zbytečně dlouhou   stopáž a hnusnou hudbu.