Kreutzerova sonáta

Převedení skandální   povídky hraběte Tolstého na   plátno se vůbec nezdařilo.   Slovo génia má vždycky   větší váhu, mohutnost a   průraznost než obraz. Film z   původní povídky převzal   pouze vnější kutikulu   celkem banálního příběhu   nevěry a žárlivosti, ale to   hlavní, vnitřní a   nejdůležitější -   zdrcující kritiku lásky,   soužití muže se ženou,   stavu manželského, plození   dětí a zachování lidstva   vůbec - zcela vynechal.   Tomuto němému filmu navíc   chybí to podstatné: hudba.   Nezdařil se tedy ani převod   současné distribuce do   moderní podoby; neboť   filmové "seance" z   němé éry filmů byly   alespoň doprovázeny živým   hudebním doprovodem. Ale   současná distribuce, se   svými nejmodernějšími   technickými prostředky, se   vůbec neobtěžuje doplnit   tento úplně nejen němý,   ale přímo bezzvukový film,   odpovídající zvukovou   stopou, kupříkladu titulní   Beethovenovou sonátou, aby   tak film pomohla zpřístupnit   dnešnímu divákovi. Nač se   tedy vůbec pouští do   éteru? Aby se na něj nikdo   nedíval?