Král tančí

Když mi ve filmu o Lullyho   hudbě nejvíc vadí Lullyho   hudba, tak je jasný, že mě   to nemohlo dostat. Proto jsem   si film snažil užít aspoň   jako dějepisný exkurz a   například scéna, kdy se   Ludvík XIV. ujímá vlády,   je excelentní. Na druhou   stranu jsem nějak nepobral,   proč kníže Conti je tady za   vypelichanýho plešouna,   když byl jen o pár let   starší než král. Oslovily   mě víc scény bez emocí,   protože takový bylo baroko   – zachovat dekorum v každý   situaci. A Benoit Magimel v   roli Ludvíka XIV. byl v   tomhle perfektní. A naopak   rušily scény přehnaně   uječené a hysterické.   Ovšem i Boris Terral v   barokním kostýmu a paruce   vypadal tak majestátně, že   i on klidně mohl hrát krále   a ne pošahanýho Lullyho.   Král tančí dobře, ale   režisérův o něco starší   Farinelli mě bavil víc.

Francouzský spisovatel 19.   století Stendhal obdivoval   vznešený despotismus a mravy   z doby Ludvíka XIV., protože   bez přestání a ve třech   dnech se přecházelo ze   salónů na bitevní pole.   Manželky, matky, milenky   žily v neustálých   úzkostech. V jediném   věrném obraze, který nám z   té doby zůstal zachován, v   jazyce, blízkost nebezpečí   uchovala energii a   upřímnost, jaké bychom se   dnes nemohli odvážit (v   literatuře vládl požadavek   vznešenosti). V monarchii,   aby mohl existovat Molière,   musí mít za přítele   Ludvíka XIV. Ve filmu bylo   dále pěkně vidět, že   Molière byl považován za   pouhého fraškáře a lidé   se smáli nanejvýš, když   herec pronesl slovo   "klystýr", a   ještě roku 1823 lidé   vypískali Lakomce, protože v   této hře se syn nechová   uctivě k otci. Také s   náboženskou koterií   obklopující mladého krále   slunce si zažili oba dost, to   bylo také dobře vidět, a   mnohé Molièrovy komedie,   odhalující pokrytectví,   byly zakázány církevní   censurou, ačkoli mladý král   nebyl vůbec zbožný a   výtečně se při nich bavil.   Byl to bezesporu velký král,   přítel umění a umělců. V   jeho moudře vedené monarchii   by si byl přál žít i   francouzský romanopisec   Gustave Flaubert.