Konečná stanice

Souhlasím naplno se svou   oblíbenou Petrou B. a je mi   to líto.V životě takové   situace nastanou a je to běs   pro celou rodinu. Tenhle film   usiluje o realistické   zachycení atmosféry   moderního domova důchodců,   o postižení drobných   radostí i smutků jeho   obyvatel. V rolích penzistů   oblíbení herci starší   genereace: Brožová, Dohnal,   Rosůlková, Gollová,,   Svobodová, Štěpničková,   Gaierová. Ale stále ve mně   zůstává ta pachuť   stáří, nepříjemného   umírání na nevyléčetelné   choroby, kdo ví co mě   čeká? Raději se teď   podívám na něco   veselejšího. Pustím si   Spalovače mrtvol Juraje   Herze, to je takové   optimistické.

Depresívní snímek o všem a   o ničem. Spousta drobných   příběhů z nichž hlavní   je o vztahu. Pro jistou   věkovou skupinu možná   zajímavé. No, já jsem to   zhlédl až do konce, ale nic   zvláštního to ve mne   nenechalo. Přesto musím   jisté kvality přiznat.

Snímek velmi věrně   poukazuje na obyčejný život   v určitém domě důchodců v   době totalitního režimu.   Různé povahy, různé osudy,   různé vzájemné vztahy.   Soukolí a vyloženě   dětinské chování všech   zúčastněných vlastně   připomíná děti v   mateřské škole, kde se   také všichni jen hašteří.   Jen je to z opačné strany   životní etapy. Tady se však   hlavně jedná o smíření s   osudem a odpuštění.   Kupodivu nepochopitelně   pozapomenutý snímek s   plejádou tehdejších herců   ve vyšším věku, kteří   dokázali přizpůsobit   veškeré sympatie ke stáří   a vzniklých určitých   citových vjemů. Snad to   mělo i ukázat, že být v   takovém domově nemusí být   pro dotyčného žádná   tragédie. Snímek se zdá   být na toto téma   mimořádně povedeným.

Smutná realita
Pro mne je tento film ukázkou   pomíjivosti lidského   života. Dokud je člověk   mladý a zdravý,   nepřipouští si mnohé   trable, které ho mohou v   budoucnu čekat. Jedním ze   smutných údělů stáří je   osamělost a strádání. Film   Konečná stanice nás   zavádí do prostředí domova   důchodců mezi staré   lidičky, pro něž je to již   konečná stanice jejich   života, ale...já osobně   tento výraz nemám ráda a   nemyslím si, že by se takto   mělo zařízení pro seniory   označovat. Jejich život   přece přestěhováním se do   domova důchodců nekončí a   i zde mají právo na aktivní   život, není to jen o onom   pověstném čekání na smrt,   jak to spousta lidí vnímá.   Dělala jsem v loňském roce   reportáž z domova pro   seniory a věřte, že díky   citlivému přístupu jeho   zaměstnanců a vedení to   rozhodně žádná konečná   nebo snad odstavná stanice   není. Vraťme se však k   filmu - viděla jsem ho pouze   jednou, nemohu říct, že by   se mi výrazně líbil,   spíše mne dojímal, zejména   pak postava Nataši Gollové,   která opravdu o několik let   později v domově důchodců   svá poslední léta   strávila. Avšak i v roli   babičky nezapřela bývalá   filmová star 30. a 40. let   svůj pověstný úsměv a   jemný hlas, jenž k ní   neodmyslitelně patřily. S   ohledem na přítomnost této   herecké osobnosti i tématiku   filmu bych se přimlouvala za   jeho častější uvedení.