Kedamono no ken

O něco slabší než Goshova prvotina Sanbiki no   samurai. Kladem těchto dvou filmů je samotné   téma, žádná přemíra akce bez hlubšího   smyslu, ale kritická sonda do poměrů tehdejší   společnosti. Na osudech nejníže společensky   postavených samurajů je zde ukázán rozpad   hierarchické společnosti na sklonku existence   éry šogunátu a jejich snaha o vymanění se z   vlivu klanů, jejímiž představiteli jsou   využívání na „černou“ práci. Různý   přístup ke klanovému uspořádání je vidět   na třech postavách, v boji o vliv využitý a   posléze odvržený a pronásledovaný Genosuke, v   prospěch klanu využívaný a sám věřící ve   zlepšení vlastního postavení po splnění   úkolu Yamane a z počátku výhod z klanu   těžící Daizaburo. První dva jsou jen pouhými   figurkami na šachovnici určených k   obětování. Třetí z nich, po zjištění   skutečností, svůj klan opouští dobrovolně.   Herci sice špatní nebyli, ale charismatického   projevu japonských hereckých hvězd (Mifune,   Nakadai, Shimura atd) nedosahují. Tatsuya Nakadai   se objevuje až v režisérových pozdějších   filmech.