Když se zvedne déšť

Legendární dvojice Kurosawa-Mifune pokračuje   zprostředkovaně ve svojí spolupráci. Scénář   Akira Kurosawa a v jedné z rolí Mifuneho syn   Shiro. Humanismus a silné sociální cítění,   kterým se Kurosawa zabýval v některých svých   filmech, od filmu Rudovous (1964) v podstatě ve   všech následujících, je zřejmá i v tomto   snímku. Další spojnicí s minulostí je i Akira   Terao, který hrál ve třech, ze čtyř   posledních, Kurosawových filmech. Nevím zda to   bylo způsobeno vlivem režiséra Koizumiho, nebo   tím, že psal Kurosawa scénář na sklonku   svého života, ale chybělo mně tam alespoň   kousek tragiky, která by byla vhodně postavena   do kontrastu s lidumilstvím hlavní postavy Iheie   Misawy. Všechno působilo, jak to jenom   vyjádřit, snad až přespříliš mile a   idylicky. Sice až zas takový „slušňák“   Misawa nebyl, jelikož, jak se dovídáme z   vyprávění, svoji slušnost, v dřívějších   letech, používal k zištným účelům. Ke cti   mu ovšem nutno přičíst, že se postupně   vypracoval a svoje chování a emoce dokázal   ovládat. Pravda, i mě, stejně jako pána   Shigeakiho, s tou přemírou slušnosti občas   vytáčel. U „mladého“ Mifuneho si zase   nejsem zcela jist zda je jeho herecký projev   snahou o napodobování otce, nebo je to   záležitost genů. Gesta, mluva a intonace hlasu.   Především tyto tři věci byly v některých   scénách zcela přirozené, v jiných zase   křečovité. Kvalitní kameru a hudbu u   asijských filmů většinou už ani nezmiňuji.   Po tolika filmech ji považuji již za   samozřejmost. Docela spolehlivě mě dokáží   pobavit „hudební vložky“, v podání   „obyčejných“ lidí, které Kurosawa použil   několikrát i ve svých filmech (např. Na dně,   1957). Byť film působí místy až naivně, v   porovnání se skutečností, a přímočaře ve   svém poselství, jsou v něm pravdy na které se   v současné době zapomíná. Jednoduchý film o   složitých věcech. Film o klidu v duši a   harmonii. No nic, půjdu si uvařit rýži, po   skromném jídle si naliji šálek saké a   alespoň na malou chvíli se zasním nad tím,   jaký by byl svět bez hamižnosti, bez osobních   ambicí, se skromností, s pochopením a se vše   zahrnující láskou.