Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Hrají: Elizabeth Taylor, Richard Burton, George Segal, Sandy Dennis......
Režie: Mike Nichols v roce: 1966

Film Kdo se bojí Virginie Woolfové? začíná v hodině mezi psem a vlkem, kdy se hlavní hrdinové sejdou na after party, ale celé je to vlastně taková drsnější verze soubojů psů a koček. Kočkováním bych to rozhodně nenazýval, ačkoliv Liz Taylor předtím hrála v Kočce na rozpálené plechové střeše. To se takhle sejdou stárnoucí univerzitní pedagog George (Richard Burton), jeho manželka Martha (Elizabeth Taylor) a nevýrazný páreček nezkušených zajíců Nick (George Segall) a Honey (Sandy Dennis), postavy nasadí dláta a začnou kutat. V alkoholovém rauši (Liz má opravdu splávek) přijde na přetřes všechno podstatné, co vztah dlouhodobě škrtí. Aktéři čas od času přihodí i něco, co je ekvivalentem bodnutím do mezižeberního prostoru zvláště tupým nožíkem s následnou rotací o 360 stupňů. Ve své době film způsobil pořádný poprask a některé scény verbálního sadismu, masochismu, agresivity a sveřepé nenávisti by měly být i dnes promítány v psychologických poradnách jako memento mori.

Kdo se bojí Virginie Woolfové? je příběh stárnoucího profesora a jeho ženy (dcery rektora), kteří si prostřednictvím virtuálního světa a virtuálních příběhů dokážou ubližovat s takovým gustem a takovou razancí (pravděpodobně proto, aby si dokázali, že ještě žijí). Současně se odvíjí vztah mladší dvojice, která stojí téměř na počátku jak vztahu, tak kariéry, a na rozdíl od starších ještě má zábrany - „předstírá“ nejen ostatním, ale i sobě nejrůznější iluze o životě.
V pořadí druhá hra Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? byla poprvé uvedena na Broadwayi 13. října 1962 a úspěch, který okamžitě zaznamenala, nereflektoval pouze její umělecké kvality, ale měl i pikantní příchuť skandálu. Dnes, kdy diváka na plátně, ani na obrazovce už nemůže šokovat takřka nic, si lze jen těžko představit rozruch, jaký Albee vyvolal jak svým slovníkem, tak emocionální brutalitou hry, jež byly zvláště působivé v době doznívajícího poválečného optimismu, kdy Spojené státy stále ještě bezelstně (či pokrytecky) věřily v „americký sen“. A právě tento autor svým dramatem rafinovaně a bolestivě ne relativizuje, ale přímo cupuje na kusy a předjímá tak cynismus a skepsi let, která měla teprve přijít.
Příběh jedné noční manželské vivisekce je sice dobově podmíněn, jeho hodnota daný kontext ale dalece přesahuje, neboť reflektuje především všeplatné civilizační úzkosti a existenciální rozměr mezilidských vztahů. Albee jako absurdní dramatik zkoumá především vztah reality a iluze, v níž člověk hledá útočiště před nejistotou a nesmyslností vlastní existence. A právě prolínání, kolize a oddělování těchto dvou fenoménů je základním principem tohoto dramatu.
Tím, co vedlo studio Warner Bros k zakoupení práv na hru, byly jistě především její skandální pověst a mimořádný ohlas. Ale vzhledem k tomu, že producent Ernest Lehman, který se podepsal i pod scénář, nechal text hry v podstatě beze změny, podařilo se i ve filmu zachovat jak mistrovské postižení komplikovaného vztahu ústřední dvojice postav, dokonale umocněného mělkostí a naivitou jejich mladších spoluhráčů (či obětí), tak významovou vrstevnatost textu. Jeho drsnost vyvolala střet s dobovou cenzurou (snímek Kdo se bojí Virginie Woolfové? byl prvním filmem, v němž zaznělo jasně a zřetelně „god-damned“) a bylo jen dílem kontaktů Jacka Warnera, že film vůbec získal svůj cenzurní certifikát.
(upraveno z textu Ivy Hejlíčkové)
Kino AERO

Sedmatřicet let po české premiéře se především v rámci Projektu 100-2005 vrací do kin znamenitá adaptace ve své době skandální divadelní hry Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? (1966, FP 10/68). - Během pozdní sobotní noci a časného nedělního rána neúprosně a nemilosrdně vycházejí na povrch nejskrytější bolesti a nejintimnější traumata manželského páru středního věku. Nekonečná hádka mezi rezignovaným univerzitním profesorem a jeho ordinérní manželkou není „standardním“ svárem dlouholetých partnerů. Je sarkastickým, trýznivým, záštiplným „cvičením“, během něhož se jeden druhého vzájemně snaží ponížit, přičemž (alespoň zpočátku) pocity nenávistí a lásky přeskakují skoro stejně rychle, jako jeho aktéři do sebe „házejí“ panáky. Nechtěnými svědky a posléze i přímými (spolu)účastníky až sadisticky škodolibé "války" se stává o generaci mladší manželský pár. Z bitevního pole, na němž se bez slitování odhalují ponižující vzpomínky i děsivá přítomnost, však nikdo nemůže odejít jako vítěz. – Scenárista a producent absurdního dramatu Ernest Lehman ponechal Albeeho text téměř beze změny, jen pro větší filmovost umožnil aktérům ve třech scénách opustit "kulisy" domu (čímž narušil jednotu místa, času a děje). Režie se ujal debutující Mike Nichols, jenž v příběhu, vystavěném na dokonale načasovaných a palčivých replikách, plně zužitkoval jevištní zkušenosti. Mohl se přitom opřít o text, jdoucí až na samou dřeň, o plasticky napsané postavy, ale i o skvělé herecké výkony. – Čtyřiatřicetiletá Elizabeth Taylorová ztělesňující „poživačnou, zkaženou, línou, oplzlou a tvrdohlavou“ Marthu, jež v průběhu „večera legrace a her“ určuje pravidla, stejně jako Richard Burton v roli slabošského a tchánem neustále poměřovaného manžela, dokázali do hrozivých detailů postihnout téměř masochistickým exhibicionismem maskované zoufalství. (Protagonisté spolu ostatně vedli obdobně bouřlivý vztah i ve svém osobním životě.) Vyniknout oběma hvězdám umožnili i jejich mladší „nahrávači“: George Segal jako vypočítavý profesor biologie Nick a především Sandy Dennisová v roli bezduché a opilé ženušky Honey. – Navzdory problémům s cenzurou získal snímek v Americe řadu ocenění. - Drama o rozostřených konturách mezi pravdou a iluzí a o sebedestruktivním praní toho nejšpinavějšího prádla bylo na české scéně uvedeno v roce 1963 pod „srozumitelnějším“ názvem Kdopak by se Kafky bál?. Albee svoji hru původně pojmenoval (s ohledem na její krutou pointu) „Vymítání dítěte“, poté ji však zaštítil nápisem, zahlédnutým na zrcadle jednoho baru. Jde o parafrázi popěvku „Who’s Afraid of the Big Bad Wolf?“, který si prozpěvují disneyovští čuníci v krátkém animovaném filmu Tři malá prasátka (1933). - Film byl u nás původně uváděn bez otazníku v názvu (Kdo se bojí Virginie Woolfové) a s českým dabingem.
-tse-, Filmový přehled 2005/1

Čas od času se znovu objevuje na repertoáru. Stále lákavý titul Kdo se bojí Virginie Woolfové - drastické nahlédnutí do života manželů, kteří si prostřednictvím virtuálního světa a virtuálních příběhů dokážou ubližovat s takovým gustem a takovou razancí, že by jim to normální nudná realita neumožňovala. Hra samotná se od svého prvního uvedení (a ještě více po filmu s R. Burtonem a E. Taylorovou) stala opravdu klasikou. A vzhledem k tomu, jak se i ve skutečném životě vztahy přiostřují, stává se stále méně „absurdní“ (jak je řazena podle doby svého vzniku a také zaměření), ale čím dál tím víc realistická a stále aktuální. Příběh stárnoucího profesora a jeho ženy (dcery rektora), kteří si zpestřují život vymyšlenými příběhy a množstvím krutých her, jejichž prostřednictvím si vzájemně rozdírají duše (pravděpodobně proto, aby si dokázali, že ještě žijí), sledujeme společně s mladší dvojicí , která stojí téměř na počátku jak vztahu, tak kariéry, a na rozdíl od starších ještě má zábrany - „předstírá“ nejen ostatním, ale i sobě nejrůznější iluze o životě. Tento příběh nabízí excelentní šanci pro herce, zvládající široké rejstříky psychologického herectví. Herci si vychutnávají tragikomiku, trapnost i půvab jednotlivých gagů, dokážou namíchat takový koktejl zdánlivé povrchnosti a silných emocí, že až chvílemi zamrazí v zádech. Jako by stále hledali pod povrchem nové významy, jako by se vzájemně stále chtěli překvapovat a trumfovat. Je to vlastně taková hra na druhou – a tak má divák možnost dvojí. Nezná-li hru samotnou a její pointu, může s napětím sledovat až detektivní příběhy, u nichž teprve časem pochopíme, že jsou jen iluzemi. Jestliže příběh zná, má možnost vychutnávat si s herci jakousi „hru na druhou“. To, co v 60.letech bylo nové překvapivé, už nás nezaskočí – vzhledem k dnešnímu trendu zveřejňovat soukromí prostřednictvím ať už tzv. reality show, různých skrytých kamer, ale i např. mobilních telefonů, které umožnily vyjít soukromým hovorům z intimity pokojů do tramvají, ulic a vlastně kamkoli. Ale o to více nás láká to voyerství, nahlížení za záclonku citů a nočních můr někoho cizího. Možná proto, abychom si dokázali, že my sami na tom nejsme tak nejhůř…
Projekt 100/2005

Kdo se bojí Virginie Woolfové? je příběh stárnoucího profesora a jeho ženy (dcery rektora), kteří si prostřednictvím virtuálního světa a virtuálních příběhů dokážou ubližovat s takovým gustem a takovou razancí (pravděpodobně proto, aby si dokázali, že ještě žijí). Současně se odvíjí vztah mladší dvojice, která stojí téměř na počátku jak vztahu, tak kariéry, a na rozdíl od starších ještě má zábrany - „předstírá“ nejen ostatním, ale i sobě nejrůznější iluze o životě.
V pořadí druhá hra Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? byla poprvé uvedena na Broadwayi 13. října 1962 a úspěch, který okamžitě zaznamenala, nereflektoval pouze její umělecké kvality, ale měl i pikantní příchuť skandálu. Dnes, kdy diváka na plátně, ani na obrazovce už nemůže šokovat takřka nic, si lze jen těžko představit rozruch, jaký Albee vyvolal jak svým slovníkem, tak emocionální brutalitou hry, jež byly zvláště působivé v době doznívajícího poválečného optimismu, kdy Spojené státy stále ještě bezelstně (či pokrytecky) věřily v „americký sen“. A právě tento autor svým dramatem rafinovaně a bolestivě ne relativizuje, ale přímo cupuje na kusy a předjímá tak cynismus a skepsi let, která měla teprve přijít.
Příběh jedné noční manželské vivisekce je sice dobově podmíněn, jeho hodnota daný kontext ale dalece přesahuje, neboť reflektuje především všeplatné civilizační úzkosti a existenciální rozměr mezilidských vztahů. Albee jako absurdní dramatik zkoumá především vztah reality a iluze, v níž člověk hledá útočiště před nejistotou a nesmyslností vlastní existence. A právě prolínání, kolize a oddělování těchto dvou fenoménů je základním principem tohoto dramatu.
Tím, co vedlo studio Warner Bros k zakoupení práv na hru, byly jistě především její skandální pověst a mimořádný ohlas. Ale vzhledem k tomu, že producent Ernest Lehman, který se podepsal i pod scénář, nechal text hry v podstatě beze změny, podařilo se i ve filmu zachovat jak mistrovské postižení komplikovaného vztahu ústřední dvojice postav, dokonale umocněného mělkostí a naivitou jejich mladších spoluhráčů (či obětí), tak významovou vrstevnatost textu. Jeho drsnost vyvolala střet s dobovou cenzurou (snímek Kdo se bojí Virginie Woolfové? byl prvním filmem, v němž zaznělo jasně a zřetelně „god-damned“) a bylo jen dílem kontaktů Jacka Warnera, že film vůbec získal svůj cenzurní certifikát.
(upraveno z textu Ivy Hejlíčkové)Kino AERO