Jako v zrcadle

Bergman ve vrcholné formě.   Komorní, sevřené drama   čtyř lidí odhalující   postupně jejich utajované   trýzně: osamělost,   prázdnotu, vnitřní i   mezilidské bariéry a   hledání záchytného bodu,   kterým má být, jak je u   Bergmana zvykem, Bůh. Ten se   ale zase ukazuje být   příliš mlhavým a studeným   pojmem a tak se coby nadějné   světýlko objevuje pojem   trochu konkrétnější -   láska. Jinak je ale   atmosféra filmu vysloveně   ponurá, tíživá a velmi   účinně jí v tom podporuje   bachovské violoncello. Herci   jsou strhující, především   Harriet Andersson přímo   koncertuje. Někdy se sice   dialog zvrtne do filozofické   přednášky, ale dá se to   snést a koneckonců je to   Bergman, ne?

Každý další Bergmanův   film mě utvrzuje v tom, že   jeden z největších, ne-li   největší, režisérů   vůbec. Po tomhle filmu   to platí   dvojnásob. Komorní   prostředí, působivá   kamera, famózní výkony   Bergmanových dvorních   herců, všechno je navíc   umocněno cellovými suitami   od Bacha. Právě ty pro mě   posouvají tento úžasný   film ještě o stupeň   výš.