Jako nikdy

Dalo by se říci, že se   vlastně jedná o zcela   životní příběh. Ponuré   stáří, nevyléčitelná   nemoc, obviňování sebe i   všech ostatních, deprese,   nenávist, úzkost. Takový   osud potkal i Vladimíra   Holase, který má rakovinu a   již čeká jenom na   osvobozující smrt.   Konfrontace všech   přítomných je neodvratná.   Rozpory a zášť. Ano. Tato   chvíle je vždy ta jediná,   kdy je možnost vylít si   srdce a říct si vše   náležité na rovinu. Snímek   dost hraje na city a   porozumění. Vyznění   příběhu je tedy zcela na   místě. Ze světového   pohledu chybí snímku více   citu a artového vyznění. Na   české podmínky se však   jedná o zcela výjimečný   počin, jehož trefa do   černého nemůže být   zpochybnitelná. Jiří   Schmitzer si za, u něj   nezvyklý výkon zaslouží   ocenění. Jeho konečné   stádium doslova rve srdce.   Neznamená to však, že   ostatní nějak zaostávají.   Naopak. Všichni podali zcela   profesionální a   uvěřitelný výkon. Osoby   pečující o umírajícího   člověka rozsévajícího   kolem sebe jen zlobu a   trápení chce ohromnou   trpělivost. Ne každý má na   to povahu. Tento film budiž   příkladem toho, že i   taková situace má smysl.   Všechny nás to čeká a   všichni chceme umřít   důstojně a s láskou.

Já nikdy neumřu...
Někdo nanáší štětcem   barvu na plátno v rámu,   jiný maluje kamerou   příběhy na plátno   filmové. Další lidé ten   příběh prožívají v kině   a někteří z nich pak k tomu   napíšou své komentáře. A   všichni společně plašíme   smrt. Je přece tak   důležité otisknout do   světa svou stopu!   (Vzpomínám si, jak můj syn   kdysi u moře udělal bosýma   nožičkama stopy v písku a   potom zaraženě koukal, jak   písek spláchnula vlna a   všechny jeho stopy smazala.   Dnes je mu pět let a nedávno   se mě poprvé zeptal, jestli   mu někdy umřu. Někdy   věřícím lidem tu berličku   náboženství šíleně   závidím...)

Jako nikdy je film k   rozjímání - ne pro zábavu.   Nečekali jste doufám   nějaké veselé Klepání na   nebeskou bránu? Já tedy ne.   Ovšem Jiří Schmitzer - to   je pan herec. A taky folkový   zpěvák. Závěr jeho   písničky Kaluž: A je mi   padesát a já už se do   kaluže skládám, kdy už mě   pohltí, je mi těch padesát   a já jenom v duchu klidně   hádám, kolik mám do   smrti... Teče voda, teče   strání a suchý list plave   na ní, teče voda, teče   strání, sám sebe se ptám,   jak ta voda strání pádí,   nezastaví ji sto kádí a ten   list, co plave na ní,   nejsem-li já sám ...

Já tedy obecně filmy o   stáří, chorobách a   podobných věcech moc v   lásce nemám ačkoliv to   patří k životu a člověk   se s tím setkává ať chce   či nechce a ať se mu to   líbí nebo ne! Tenhle film   má, ale určitě svou kvalitu   a především věrohodnost.   Je na něm poznat, že   literární předloha a   scénář jsou dílem téže   ruky a má i několik   výrazně nadprůměrných   hereckých výkonů (zejména   Holas v podání Jiřího   Schmitzera je excelentní). Na   druhé straně právě   necitlivě obsazené některé   role film trochu srážejí.   Ve výsledku jde podle mého   názoru o lehce nadprůměrný   film, ale s tím, že tohle   určitě nebude podívaná pro   každého.

Až si pro mě přijdou funebráci
Pro toho, kdo se bojí   stáří a umírání tento   film není, bát se   nepřestane, ba naopak.   Podivný trojúhelník mladé   milenky, staré milenky a   nejstaršího umírajícího   umělce, který sice ztratil   to proč ho milovaly, ale ze   života neodchází ani rychle   a ani smířený se vším a   se všemi. Staré křivdy   zůstanou a povahu už   člověk na smrtelné posteli   moc nemění.
Možná   byl film moc psychologický,   moc zdlouhavý, anebo já moc   nepozorný, když při   myšlenkách na smrt mých   blízkých zjišťuji, že tak   nějak to opravdu bývá. Jen   bez těch milenek. :-)

Tenhle film nepatří mezi ty   pozitivně laděné. Vypráví   totiž o pomalu se blížící   smrti. Jednu z hlavních   rolí, malíře Tomáše   Holase, vytvořil Jiří   Schmitzer. Jeho postava   představuje umělce,   výtvarníka. Celý život se   choval despoticky vůči   svému okolí. Jako cholerik a   egoista se chová i na sklonku   života. Všechny uráží.   Přesto se v jeho životě   objevují lidé, kteří je i   přes jeho tyto   charakteristiky mají rádi.   Po letech se opět spolu před   kamerou setkává Schmitzer s   Tatjanou Medveckou. Jistě si   vzpomínáte, že spolu hrají   ve filmu Marečku, podejte mi   pero (1976). Tatjana Medvecká   zde hraje malířovu bývalou   příležitostnou milenku a   nyní jeho ošetřovatelku.   Druhou osudovou ženou, resp.   Třetí je Karla, kterou   ztvárnila Petra Špalková.   Ta tu hraje malířovu   současnou životní   partnerku.
Do děje   zasáhnou i další osoby.   Tomáš, Holasův syn a jeho   družka Šárka (Jana   Pidrmanová) nebo rodina   ošetřovatelky Jaruny a   další. Můj názor se na   snímek různě měnil. Z   počátku jsem si myslel, že   půjde o další dílko, na   které můžeme s úspěchem   zapomenout. Téma filmu je   však příliš vážné, než   abych jej úplně sepsul.   Rozhodně nebude patřit mezi   ty, ke kterým se budu vracet.

Tak jestli mne to mělo   dojmout, tak tedy nedojalo.   Spíše mne po hodině   poslouchání neustálého   hádání začala bolet   palice. A také z té   „hudby“. Pro mne byla   bezdějová nuda v plném   slova smyslu. Takže u mne   jsou v plusových částkách   jen herecké výkony. Jinak je   v tomto filmu všechno k   ničemu.201602108620/8927