Hvězdy Velkého vozu

Název filmu Hvězdy Velkého vozu je odvozen od verše z básně Vzpomínání romantického básníka Giacoma Leopardiho, životního pesimisty, který věřil, že lidské bytí je jen neodvratné utrpení končící zánikem. V obdobně pesimistickém duchu je koncipován i tento Viscontiho snímek, ve kterém se režisér tak jako ve většině svých filmů zaobírá morálním rozpadem rodiny. Přesto se v mnoha ohledech tento film z Viscontiho filmografie vymyká.
Poprvé ve své režijní kariéře Visconti nevychází z cizího literárního námětu, ale sám je jeho autorem. Poprvé se také v jeho filmu objevují motivy fašismu a incestu. Nejedná se také o pro Viscontiho tak typickou, velkoryse koncipovanou historickou fresku, nýbrž o komorní psychologické drama ze současné Itálie. A zatímco v jeho předchozích filmech lze najít alespoň stéblo naděje a optimismu, ve Hvězdách Velkého vozu divák nic takového nenachází, jen vyprahlé, zahořklé postavy, které nedokážou odpustit a najít cestu ke svým blízkým.
Takovou personou je i hlavní hrdinka filmu Sandra Luzzatiová, která se po letech vrací se svým americkým manželem Andrewem do rodného města Volterry. Se Sandřiným návratem ožívají staré rány, především nevyjasněná smrt jejího otce Walda Luzzattiho, známého židovského vědce, který kvůli svému původu skončil v koncentračním táboře. Jeho smrt dává Sandra za vinu matce, která se proti jejímu otci údajně spolčila se svým milencem, právníkem Gilardinim. V chátrajícím rodinném paláci se Sandra potkává se svým bratrem Giannim, ke kterému ji váže snad až příliš těsné pouto. Narušené vztahy se pokusí urovnat Andrew uspořádáním společné večeře, kde ale místo usmíření dojde k další roztržce končící veřejným obviněním Sandry a Gianniho z incestního vztahu. K napravení vzniklých škod dojít nemůže, protože se všichni točí v kruhu vzájemného osočování a nehodlají s tím přestat. A tak vše nevyhnutelně spěje k tragickému konci.

Jan Šulc
Letní filmová škola Uherské Hradiště 2016

Italské psychologické drama Hvězdy Velkého vozu je dílem vynikajícího režiséra Luchina Viscontiho. Bylo uvedeno na MFF v Benátkách 1965, kde získalo Velkou cenu - Zlatého lva sv. Marka. Kolem tohoto ocenění se rozpředla řada diskusí, k nimž dala podnět sama porota festivalu, která ocenění formulovala spíše jako ocenění celého dosavadního díla jednoho z největších moderních filmových tvůrců, zatímco nad samotným filmem projevila rozpaky. Kritika vyčítala Viscontimu zradu realismu a příklon k dekadenci. Oceněno bylo zasazení celého příběhu do rámce starého etruského města Volterry, použití hudby Césara Francka a některé herecké výkony, především Claudie Cardinaleové v roli Sandry, Jeana Sorela jako jejího bratra a Michaela Craiga jako jejího manžela. Film zaujme především náročné diváky.
Seminář italského filmu 2003

Autor/Zdroj: /