Hra o život

Film, který byl inspirován skutečným příběhem, nás zavádí do roku 1941, kdy Němci úspěšně obsazují Sovětský svaz a u nás, v protektorátě, nacisté zatýkají a popravují lidi, kteří se ocitli ve špatnou dobu, na špatném místě. V tuto špatnou, nejistou dobu inženýr Otakar Racek (Karel Höger) přijímá ředitelskou funkci na novém vznikajícím oddělení, a své kamarádské kolegiální vztahy hází za hlavu.

Jeho žena Vlasta (Vlasta Chramostová) na několik dní ubytuje ve svém domě svého starého známého, po kterém jde gestapo. Manžel nezná souvislosti vztahů mezi oběma a začne svoji ženu podezřívat, že jej oba podvádí. Najme si detektiva, aby jeho ženu sledoval, jenže on je konfident gestapa a za každého zatčeného pobírá tučnou provizi. Manžel si asi neuvědomil zlou dobu a svoji ženu uvrhl do smrtelného nebezpečí....

JE TOMU JIŽ HEZKÁ ŘÁDKA LET, co se v tisku i ve veřejnosti začaly ozývat hlasy proti okupační thematice v našem filmu. Argumetováno bylo zejména tím, že prý těch několik okupačních dramat a veseloher už "vyčerpalo" všechny námětové možnosti z tohoto pohnutého období, že lidé jsou již přesyceni pohledem na hrůzy okupace, že jsme již dál a konečně - že nám příhody z okupace už nemají co říci.

V druhé polovině listopadu byly ve sledu jednoho týdne uvedeny dva nové české filmy - "Neporažení" a "Hra o život" - jeden dějově ze samého počátku, druhý z prostředku okupace. Aktuálnost, pravdivost, umělecká i společenská potřeba těchto filmů - to vše rázem porazilo všechny námitky proti okupační thematice. "Neporažení" povyšují malou episodu na bojové drama národa. "Hra o život" je komorní drama rodiny, která prochází ohněm události, zkoušejícím pevnost charakterů . . .

Inženýr Ota Racek je oním legendárním typem "malého českého inteligenta", čili po pravdě řečeno typickým maloměšťákem. Ve víru okupačních hrůz chce zůstat stranou. Pštros, který před nebezpečím strká hlavu do písku. Proto nevaruje odbojáře Frouze před gestapáky, kteří na něho čekají, proto zaviní jeho smrt. Hraje o svůj život, který bezostyšně vykupuje životem jiným, mnohem cennějším. "Nestranný" a "nepolitický", stává se poslušné jedním z nejvýše postavených pohůnků fašistů v závodě vyrábějícím důležitý válečný materiál. Své zbabělosti obětuje rodinné štěstí, lásku a nakonec i život vlastní ženy. Nechce táhnout za žádný provaz. a proto ve skutečnosti táhne za ten nejhorší - za provaz zrádců lidu.

Také Rackova žena Vlasta hraje o svůj život: dává ho v sázku pro šťastné životy tisíců, pro život národa. Je z rodu bojovnic, které podkopávají okupační režim a zároveň smývají svou krví zrady ve vlastních řadách. Vlastinou tragedií je zrádcovská skvrna na těle nejbližší rodiny. Proto, jak říká svému druhovy odbojáři Rýdlovi, "musí bojovat za dva". Prohrává, protože nevěřila. nemohla uvěřit v hloubku podlosti svého muže kterého dosud milovala. A poznává jí příliš pozdě.
Na postavě Vlasty Rackové prokázal autor námětu i scénáře filmu "Hra o život", nositel Řádu práce K. T. Beneš, nejlépe své charakterisační mistrovství, s nímž tak plasticky a bohatě vykreslil tuto dělnickou ženu. zasaženou, ale neporaženou maloměšťáckým prostředím. Maloměšťáctví v celé své ,.velikosti" je plně obsaženo v postavě Rackovy matky. V několika úmorně nahozených scénách defiluje před námi její hrabivost, faleš a upřímná nenávist ke snaze z ..nižších kruhů". I vztah k synovi je pro ni především vztahem vlastnickým. což se nejvýrazněji projeví v situacích kdy ho přemlouvá k rozvodu.

Znamenitou trojici dospělých členů Rackovy rodiny působivě doplňují i obě děti - Bedřich a Mirek, jejichž hravá řevnivost a citové kolise vedou v podmínkách otcovy zrady s loqickou neúchylnostf ke tragedíi . . .

Síla Benešova dramatu tkví v jeho prostotě a logicky promyšlené stavbě. Především v něm téměř není zbytečné scény nebo věty. Všechno - láhev ve Francii nakradeného koňaku i příchod kominíka, který vyděsí obyvatele domu - má svůj význam pro hlubší poznání pravé tváře hrdinů. Pravdivou efektnost a působivý dobrodružný rys dodává ději zcela přirozeně vystižená napjatá atmosféra okupačního režimu a nabubřelé siláctví nacistů i jejich pomahačů, Trefným uvedením do děje je montáž z protektorátního filmového týdeníku ,.Aktualita", uváděného bez komentáře - prostě jako dokument.

S dramatickou silou příběhu Rackovy rodiny se ve "Hře o život" těžko vyrovnávají ostatní postavy. Bez ohledu na rozsah v ději jsou to většinou jen figurky, které navazují situace, rozvíjející stěžejní děj. Mnoho místa je na příklad věnováno odbojáři Rýdlovi, který však slouží jen jako příležitost pro konkrétní rozvinuti Vlastiny odbojové činností. Je však třeba zdůraznit, že nikoliv Rýdl, ale především poznání manželovy zrady přivedlo Vlastu do řad ilegálních pracovníků. Na druhé straně malá episodka vrátného Dobeše se ve scénáři (ale i v jadrném podání Stanislava Neumanna ve filmu) pozvedá na úroveň postavy typického dělnického starouška, před jehož nebojácným srdcem a ryzí povahou musí sklonit hlavu každý, kdo nemá čisté svědomí.

Herci - zejména představitelé členů Rackovy rodiny - měli ve ,.Hře o život" záviděníhodné postavení. V posledních letech se jim málokdy naskytla příležitost modelovat v našich filmech tak výrazné a bohaté postavy, jako jsou tyto. Režisér Jiří Weiss měl v jejich výběru šťastnou ruku. Jak Karel Höqer (Racek), tak Soňa Neumannová (matka), a zejména Vlasta Chramostová (Rackova žena) splnili v nejvyšší míře těžké požadavky, kladené scénářem na představitele jejích rolí. U Vlasty Chramostové je třeba vyzvednout. že se úspěšně vyhnula nebezpečí zbytečného psychologisování, které kolísavé city a vztahy Rackové přinášelo, a naopak střídmě a pravdivě vyjádřila třeba jen pohledem nebo záchvěvem úst závažné zvraty, odehrávající se ve Vlastině duši. Její Vlasta si ve spleti vztahů k rodině i soudruhům zachovala z mládí čistou, přímočarou linii dělnického děvčete, které se drží poznané pravdy až do konce.

Dětští herci bývali zpravidla kamenem úrazu v našich filmech. Ve "Hře o život" jsou dvě významné dětské role, a přece dopadly přirozeně, věrohodně. Bedřich (Jaroslav Someš) i Mirek (Jaroslav Drahan) jsou postavičkami, v_ nichž K. J. Beneš dobře vystihl dětskou psychologii (při čemž citlivě postřehl rozdíl mezi dětským věkem a dospíváním) a ve kterých režisér Weiss opět prokázal, že je jedním z mála našich režisérů. který dovede pracovat s dětským hercem a docílit přirozeného výkonu.
Režisér Weiss poskytl hercům dostatečné možnosti k plnému rozvinutí jejich postav a svou režijní koncepci vcelku správně soustředil na rozehrání ústředního dramatu Rackovy rodiny. Úsporná dramatická sevřenost se poněkud rozklížila jen ve ..výplňkových ' scénách episodních dějů. na přiklad v některých obrazech z továrny (dílna), z bytu Pourových a všude tam, kde i scénář hledá oporu pro děj v okrajových figurkách. Předností obrazové stránky filmu (kameraman Vl. Novotný) je prostá účelnost záběrů. které v ničem nerozptylují pozornost od jednáni postav, kterému dala kamera moudře přednost před ryze obrazovými, formálními efekty. Filmovost ,.Hry o život" tkví ve výrazné služebnosti hereckému projevu a dramatické linii scénáře. To není ústup od ..čisté" filmovosti, ale jedině správná cesta, která mohla scénáři zajistit plné uplatněni v realisaci. Střídmost a prostota v pojetí i výrazu filmu - to jsou rozhodující klady díla, v němž tvůrci dokázali skloubit jednotlivé složky v celek, podřizující se lidskému dramatu.

V pražských kinech je film ..Hra o život" uváděn na tzv. "širokém plátně", čili v normální projekci s předsádkovou čočkou a maskovacím okénkem, která rozšiřuje obraz do formátu blízkého širokoúhlému filmu. Přesto, že již při realisaci bylo s tímto druhem projekce počítáno, účin filmu tím trpí. Nehledě na .,uřezané hlavy" v některých záběrech a na "hluchá místa" v prostoru širokého projekčního plátna, rozptyluje tento distribuční efekt komorní drama filmu do často nestvůrných obrazových disproporcí a narušuje koncepci scénáře a tím i filmu a jeho děje), který na takové traktování díla nebyl připraven.


Autor/Zdroj: Dvořák Ivan/dobová recenze