Hra na pláč

Tak konečně už vím, ve   kterém filmu jsem slyšela   (poprvé!!!) tuhle úžasnou   bajku ... „Štír a žába:   Štír se chce dostat přes   řeku na druhý břeh, ale   neumí plavat. Jde za žábou   a požádá ji, aby ho   převezla na druhou stranu.   Žába na to: Já tě převezu   a ty mě bodneš. Štír   nesouhlasí. ... Kdybych tě   bodnul, tak bychom šli ke dnu   oba. Žába nad tím chvilku   přemýšlí a nakonec   přijímá. Vezme štíra na   záda a vrhnou se do vody. Asi   v půli cesty ucítí pálivé   bodnutí v boku a dojde jí,   že ji štír přece jenom   bodnul. A jak se pomalu   potápí do vln, zakřičí:   Proč jsi mě bodnul? Teď se   oba utopíme A štír na to:   ... Nemohl jsem si pomoci,   mám to už v povaze. A jaký   je v tom význam? Význam je v   tom, co říká. Štír   udělá to, co má v   povaze.“ Velmi zvláštní   film o závazcích, o   podivném přátelství, o   velmi neobvyklém vztahu a o   tom ... co každý z nás má   v povaze. Jenom nechápu jak   jsem mohla na film zapomenout   a zapamatovat si pouze bajku.

Stručný obsah už   napověděl a vážně   nemůžu prozrazovat hlavní   pointu. Neubráníte se   překvapení, napětí a   budete držet palce, ať   všechno dobře dopadne, i   když je jasné, že americký   happy end nenastane. Skvělí   herci a velmi dobře   propracovaný příběh.
Určitě stojí za to!!!

PODLE MÉHO NÁZORU SKVĚLE   TOČENÉ PSYCHOLOGICKÉ DRAMA   TO CO ZDE HERCI PŘEDVEDLY JE   SENZAČNÍ.TENTO FILM JE   SKVĚLÍ I PO LETECH.

Vskutku bizarní dílo. Z   celého toho filmu jsem cítil   potlačovanou homosexuality   nebo možná v tomnhle   případě transexualitu.   Ačkoliv je film dobrý po   všech stránkách, tak mi z   nějakého nepochopitelného a   zároveň nezaměnitelného   pocitu nepřirostl k srdci a   už se na něj s největší   pravděpodobností   nepodívám, zároveň jsem   rád, že jsem ho viděl.

No, začínám zjišťovat,   že filmy Neila Jordana asi   nejsou pro mě. Jsou zde   skvělí herci a film skrývá   nejedno překvapení ale jako   celek to u mě nezafungovalo.

Krásně pojmenovaný starší   snímek mého oblíbence,   obsazený mým neoblíbencem -   no, myslím, že za zkoušku   to stojí - řekla jsem si -   bohužel, nestálo.... Tak   hlavně - celou dobu jsem   měla pocit, že postavy   předstírají něco jiného,   než k čemu nakonec dojde,   nic na mě nepůsobilo   opravdově (včetně Dil,   kterou jsem prokoukla při   prvním detailním záběru v   kadeřnictví, takže   překvapení se nekonalo),   nefungoval pocit viny jednoho,   ani oddaná láska druhého,   tím padá i smysl celého   příběhu a já odečítám   jednu hvězdu za druhou, až   mi zbydou jen dvě - za hudbu.   P.S. Nakonec mě nejvíc ze   všeho zaujala biografie Jaye   Davidsona, kterou jsem si   díky Hře na pláč   přečetla.