Horská kočka

Když se Lubitsche při první návštěvě Ameriky ptali, který ze svých filmů má nejraději, odpověděl: „Ten, který právě točím. Do práce na novém filmu se vrhám s tak silným duševním zaujetím a svou prací žiji tak těsně, že pro mé vědomí právě natáčený film je ten nejmilejší." Přesto mnohem později, kdy už měl za sebou komedie tak mistrovské jako Útěk z ráje (Trouble in Paradise, 1932), Ninočka nebo Být či nebýt (To Be or Not to Be, 1942), jmenoval Horskou kočku, protože podle něj „tento film má více vynalézavosti a vizuálního satirického vtipu než kterýkoli jiný můj film. Naneštěstí německé publikum nebylo v náladě přijmout a ocenit film, který satirizoval militarismus a válku". Horská kočka se nedostala do Ameriky, a tak zůstala mezi Lubitschovými komediemi opomíjenou a komerčně spíše neúspěšnou. Je tak jeho jediným filmem s Polou Negriovou, jenž se nestal hitem. Negriová zde představuje Rischku, divokou a nádherně primitivní, zlatým srdcem obdařenou dceru náčelníka horských loupežníků, kteří jsou věčně v konfliktu s vojenskou posádkou z pevnosti v údolí. Pro obě strany je příslovečná naprostá neschopnost, spád zápletce - u Lubitsche nelze jinak - dodává sex. Rischka se zahledí do poručíka, jenž se má stát manželem velitelovy dcery. A místo děje? Fiktivní knížectví kdesi směrem na Balkán.
Také v této komedii klade Lubitsch mimořádný důraz na výtvarné řešení scény, jejíž vysoce vyhraněná, expresionismu blízká stylizace, připomínající výtvory šíleného cukráře, dotváří satirický záměr. Ve spolupráci se svým stálým výtvarníkem a architektem Ernstem Sternem natočil Lubitsch Horskou kočku výjimečně mimo studio v nepřístupných alpských exteriérech, kde byly podle Sternova návrhu vybudovány všechny stavby.
Hudební doprovod: Houpací koně
Jak jsou Priessnitz pevně spojení s Jeseníky, tak fatální je i vztah Houpacích koní k Ústí nad Labem. Podmanivě naléhavá indie kytarovka, která nezapře své vzory v Dinosaur Jr., dEUS nebo Afghan Whigs, schovává za na první poslech optimistickou kytarovou stěnou podivnou zádumčivost českého severu. Houpací koně po dvaceti letech a pěti albech vybudovali osobitý zvuk, který stojí na výrazném kytarovém indie rocku s jemně melancholickým podkresem, jak dokládá jejich zatím poslední album, loňský Hotel Palace. www.houpacikone.cz
Věroslav Hába, Zdeněk Blaha
Letní filmová škola 2011

Nejen v nemilosrdném zesměšnění války a militarismu překročil tento film dobové limity. I přísný estetik expresionistické kinematografie Rudolf Kurtz mu musel už v roce 1926 přiznat do té doby nevídanou stylistickou konsekvenci. Joe Hembus: "Lubitsch skoncoval se zdánlivě nevyhnutelnou nutností spokojit se s předem daným formátem. Jako malíř, který pociťuje malování všech obrazů na stejné obdélníkové plátno jako neakceptovatelné a vzhledem k vlastním cílům nesmyslné, stříhá si Lubitsch své filmové plátno podle forem a formátů přiměřených obsahům v obraze. Do té doby nic takového neexistovalo, a to, co vzešlo mnohem později, v moderním filmu, z experimentů s možnostmi split-screen, se může jen velmi nesměle měřit s tím, co zde Lubitsch dokázal."
Febiofest 2004