Keby som mal pušku

Příběh se odehrává během komunistického   převratu v roce 1948 a pěkně vykresluje, jak ta   zlodějská banda ihned začala konfiskovat   majetky továrníků a podnikatelů. Bylo mi z   toho vyloženě na blití! Film v době svého   vzniku měl zřejmě působit jako ideologický a   zatočit s buržoazními přežitky, jeho   vyznění je přesně opačné. Štefan Uher to   uměl poddat tak, aby komunisti ve filmové   výrobě byli spokojeni, přitom je zde vidět,   jak ničili vše a každého, kdo se jim   znelíbil. Během této události se odehrává   zápolení hlavního hrdiny se svou touhou po   lásce k dívkám a také, ke komu se vlastně   přidá. Na jedné straně továrník, jehož   dceru miluje a kterému doučuje syna, na straně   druhé partyzán a přítel jeho otce, kterého   má moc rád. Úžasná kamera Stanislava   Szomolányiho experimentuje s výraznou poetickou   stylizací, na svou dobu velmi zvláštní. I   když se v některých momentech děj agitce   nevyhne, v tomto případě jde ideologie stranou   a snímek řadím mezi tak trochu odlišnější   pojetí revolučního roku 48, kdy Gottwald   nastoluje svoji hrůzovládu.

Bohužel, to hlasité myšlení přímo   nesnáším a tady je to skoro stále. Plus do   toho ty představy, člověk neví, co byla   skutečnost a co sen. Takže rezultát je pro mne   jasný. Hloupý způsob vyprávěná připravil   film o čtyřicet bodů z šedesáti, které bych   jinak dal.  
  

Sopeľ to má pod nosom a na holotu zíza!
Časy sa menia. Zatiaľ čo dnes pubertiaci chcú   značkové zvršky a spotrebnú elektroniku, ich   rovesníci v období druhej svetovej vojny   túžili po strelných zbraniach. A nemali v   pláne nimi prvoplánovo ohurovať spolužiakov,   ale hrdinskými činmi si vyslúžiť trvalejšie   uznanie a postavenie v spoločenskej hierarchii.  
Hlavný hrdina nás detským pohľadom   sprevádza po slovenskej dedina v neľahkom   období, kedy sa prejavujú charaktery a v   snových predstavách demonštruje, ako by v   prípade vlastníctva pušky dal veci na správnu   mieru, zatočil so zradcami, gardistami aj   nemcami, a tým si vyslúžil nehynúcu priazeň   nežného pohlavia. Sú tu scény vážne a   smutné, ale značný priestor dostávajú aj tie   humorné (niekedy až čiernohumorné), najviac ma   dostalo detské mudrovanie o Židoch a scéna s   mastnými chlebmi.
Čiernobiely obraz je pri   tomto filme skôr prínosom než negatívom.

Nemohu se zbavit srovnávání s Kachyňovým   filmem Ať žije republika z roku 1965. Námět je   stejný, končící Druhá světová válka   viděna očima dítěte, ale Uher zahrál na   trošku mírnější stylizaci než Kachyňa.   Představy hlavního hrdiny nedostávají tolik   prostoru, jsou víc reálnější, v příběhu je   méně tragičnosti ve spojitosti s válkou a   více humoru, byť někdy trpkého.
I když   začátek mě moc neoslovil, posléze se příběh   ukotvil a bylo zajímavé vidět i přeměnu   "neschopného" otce v otce, kterého   mohl hlavní hrdina uznávat na rozdíl od   pokryteckého strýce.