Dvojí život Veroniky

Skutečně neobvyklý film,   jeden z těch, který na   každého působí asi   naprosto odlišně. Pro mě   má vyjímečnou schopnost.   Hra s barvami – střídání   zelené a červené –   zajímavé, jemná hudba a   neobvykle koncipovaný   příběh. I když má film   hodně zklidňující a   pomalé tempo, nenudil mě ani   minutu. Naopak dokázal   krásně stupňovat   příjemné napětí, a to   zejména v nádherných   milostných scénách.
Netuctově krásná   herečka byla pro tuto roli   jako stvořená. Trochu mi   vadí jenom to, že ta část   v Polsku byla o poznání   kratší, tak nějak rychle   pryč.

Mystický příběh o dvou   dívkách ze dvou různých   zemí, jednou se zahlédly ...   možná. Spřízněné   jménem, gesty, talentem ke   zpěvu a stejným tušením   ... „Mám zvláštní pocit.   Cítím jako bych nebyla   sama.“ A loutkáři, který   zrovna píše knihu o dvou   dívkách ze dvou různých   zemí ... „Když byly obě   dva roky staré a už uměly   chodit ... jedna z nich si   spálila ruku na plotně. O   pár dní později ... druhá   z nich sahala na kamna ... ale   v poslední chvíli ruku   odtáhla. Ačkoli nemohla   vědět, že by se také   spálila.“ Ta jedna z nich   je jakoby nadpřirozenou silou   varována před omyly té   druhé. A dál si netroufám k   této tajuplné nádheře   doplněné stejně nádhernou   hudbou nic dodat, snad jen,   že Krzysztof Kieslowski   těžko mohl vybrat lepší   představitelku obou Veronik   než Iréne Jacob.

Po včerejším druhém   shlédnutí jsem po letech   pochopil, proč tenhle film ve   mně ještě tak dlouho   rezonoval, když jsem ho kdysi   viděl v kině. Ta atmosféra   je úžasná a propojenost   hrdinů, kterou přímo   cítíte, podtrhuje   nadpozemská hudba, při   které mrazí. Mystický   zážitek.

Klobouk dolů
Těžká filmařská práce,   skvělý nápad, ale asi jsem   od toho čekal víc. A to   zpracování! Úžasné,   naprosto skvělé záběry,   přes kuličku, originální   práce s kamerou(např. jak   zpívá v divadle a padá),   skvělé podzimně-barevné   tónování, DOKONALÁ   hudba(na tohle má Kiezslowski   obrovský čuch) a krásná   hlavní představitelka. Přes   všechno to nadšení jsem se   hodně nudil, je to snad   první skvělý film, u   kterého jsem se nudil. Asi se   to chce podívat ještě   jednou.

Možná trochu rozvláčný   děj, ale krásné   zpracování. Nádhérné   červené a zelené   tónování...

Je to o těch okamžicích   života, kdy nevíš proč,ale   víš ,že cítíš něčí   smutek. Možná máme- každý   z nás dvojče...Alespoň v   tom, jak vidíme svět.   Alespoň v tom, ze někdo za   nás umírá, a my dostáváme   novou šanci - a ani o tom   nevíme. A i když ne, v   jakém světě žijeme? V   jakém prostoru?. Máme   každý svoji Veroniku?Navíc   to jméno není náhodné-   znamená „prawdziwy   obraz“=truly imagine or   truly picture“

Toto sa ťažko komentuje. Dá   sa to odmietnuť ako   melancholická sračka, alebo   sa utápať v   intelektuálskych   pseudorečiach a výkladoch   Kieslowskeho symboliky...   najpravdivejšie to bude asi   takto:
Pamätám si,   že keď som šiel z kina,   bolo mi moc dobre na duši.