Duše umění.
Z tohoto snímku jsem byl tak bezradný, že jsem   se neudržel a podíval se, co o tom jinde, což   jinak nedělám. Říkal jsem si, že jsem třeba   unavený, a proto nepozorný a neschopný dobře   porozuměti. Každý máme někdy slabou chvilku,   ale že by ji mělo tolik lidí najednou, je   téměř vyloučené: o snímku se píše téměř   bez výjimky jako o slabém a nebo   pseudouměleckém. A vzpomněl jsem si na jiný   snímek o duši, na Animu, kterýžto snímek   nepatří zrovna mezi snadno přístupné,   pochopitelné, ale který mne dovedl osloviti už   tím, jakým způsobem byla věc podána, filmově   zpracována, byť jsem mu tenkrát nebyl schopen   do důsledků porozuměti. A v tom právě   spočívá tajemství umění: promlouvá a   vpíše se nesmazatelně do duše, aniž by   předpokládalo porozumění coby nutnou podmínku   oslovení. Mnohdy trvá léta, v nichž   vstřebáváš zkušenosti a nabýváš znalostí,   než pochopíš; ale po všechna ta léta pravé   umění tě věrně provází coby nesmazatelný   obraz, okouzlení, výzva, moc... Takovou sílu   měla Anima, o duši Paula Giamattiho mohu říci   už s určitostí tolik, že tu sílu nemá; jde o   pseudoumělecký snímek se slabým scénářem, a   byť by herecké výkony byly jakkoli dobré,   duši nenahradí... Zralost, nutná k v pravdě   uměleckému ztvárnění tohoto námětu, možná   Sophii Barthesovou ještě čeká.