Dům ztracených duší

Nuda, nuda, nuda, ani herci to   nijak nepovýšili. Ani jsem   nebyl zvědavý kdo a co,   protože to bylo tak   zamotané, že mi to bylo   jedno. Sice jsem to pochopil,   ale nevnímal.

Velice nudná detektivka,   prostá jakékoliv akce.   Klidně to mohla být   rozhlasová hra.Upovídaný   děj se převážně   odehrává v kanceláři,   které vévodí psací stůl s   magnetofonem který má   zřejmě upozornit na   vyspělost naší policie v   tehdejší době.

Pomalu ubíhající detektivka   v depresivním prostředí,   ale hlavně s iritujícím   hudebním motivem, který mě   strašně rozčiloval,   protože byl daleko   hlasitější než zbytek   filmu. Na konci snaha o   napětí, nicméně   vylučovací metodou už jsem   stejně věděla, kdo za   vším vězí.

Podobná detektivka jako je o   dost lepší jiný český   film Znamení raka: také   vraždy v nemocnici, také   jsou podezřelí všichni   okolo, také zavraždění   možného, leč slabomyslného   svědka... Jen ta   výraznější   psychopatologická souhra na   povrch náhle vyplynuvších   charakterů je zde chabá.   Děj je málo dramatický,   rozluštění případu a   odhalení pachatele příliš   uspěchané a zkratkovité.

Velmi depresivní ukázková   detektivka odehrávající se   v psychiatrické léčebně.   Zemřel pacient a je potřeba   najít vraha. Ale mezi   duševně nemocnými? Nic   jednoduchého. Celý příběh   ukazuje průběh   vyšetřování a vlastně   celou detektivní práci   vyšetřovatelů. Jedná se   tedy o konverzační počin   bez sebemenších akčních   scén. Prostě stará dobrá   detektivka. Plejáda známých   hereckých tváří v jednom   filmu je docela   potěšující. Jo, to byli   časy.

Nezáživná a ve všechno   ohledech naprosto unyle   působící detektivka, resp.   pokus o detektivku. Vyjma   spojovacího článku v   podobě herectví Jiřího   Adamíry není nic, co by   stálo za to vyzdvihnout.   Bohužel, na tomto filmu se   podepsala hodně doba 60. let,   kdy nevznikaly převratné   kinematografické   záležitosti.

Jako v mnoha jiných českých   kriminálkách 60. a 70. let   je tu málo akce, spíše se   hodně mluví. Ale atmosféra   psychiatrické léčebny za   pomoci působivé hudby je   vykreslena brilantně. Dialogy   nejsou sice nijak valné, ale   herci - protože jsou dobří   - dokázali z toho vytřískat   celkem solidní standard. A   jako vždy a všude mě bavila   Jana Štěpánková a Jiřina   Jirásková. Ze srovnání s   ostatními 31 filmy z roku   1967 to nakonec nevychází   tak špatně a navíc v tom   roce to byla jediná   detektivka, takže z tohoto   úhlu pohledu musím dát   lehký nadprůměr.