Dech

Styl režiséra Kim Ki-duka je stále   rozpoznatelný, ale už nudí. Tématicky se už   také nejedná o nic originálního. Tak jako ve   svých filmech střídá roční období, tak se   jeho tvorba točí v kruhu. Mlčící, či   málomluvné postavy byly k vidění (ne ke   slyšení) již v jeho předcházejících filmech   (Luk, 3-iron, Ostrov a dalších), což má i své   výhody. Eliminace jazykové bariéry mu dává   možnost obsazovat zahraniční hvězdy (zde Chen   Chang). Samotné střídání ročního období,   zde zobrazeno prostřednictvím výzdoby   návštěvní místnosti ve vězení, není   tématicky nepodobné jeho předchozímu filmu   Jaro, léto, podzim, zima…a jaro a taktéž   psychicky narušené postavy se vyskytují v   každém jeho filmu a to většinou zcela bez   jakýchkoliv náznaků proč se jednotlivé   postavy chovají tak jak se chovají, což pro   racionálně uvažujícího diváka zůstává   nepochopenou záhadou. Symbolismus ve filmu mám   rád, ale v poněkud jiné formě. Emočně   vypjaté scény zobrazené v tomto filmu na mě   měli efekt zcela opačný, k žádné z postav   jsem si nedokázal vybudovat, ať už kladný,   nebo záporný, vztah a jejich osudy mně byly   zcela lhostejné. No a, vizuál a hudba, už také   není co bývalo. Ze sedmi filmů, které jsem od   Kim Ki-duka viděl, je Dech prozatím   bezkonkurenčně nejslabší. Ještě mám   připravené něco z jeho filmařských   začátků, tak uvidíme. Bez zajímavosti není,   že v Koreji nedosahuje jeho tvorba valného   úspěchu, oproti tomu je v Evropě a Severní   Americe značně protěžován, ke škodě   diváků, na úkor ostatních korejských   tvůrců.

Zdá se, že Kim Ki-Duk kráčí ve stopách   Davida Lynche v čím dál větší   nesrozumitelnosti. Dech disponuje opět jedním   němým hrdinou (ti ostatní si hlasivky taky   zrovna nestrhnou) a je plný symbolů a   intelektuálních konstrukcí, které se dají jen   těžko rozšifrovat. Ale i když mi poselství   filmu z větší části uniká, nemůžu ho   zavrhnout z toho prostého důvodu, že mě   jednoduše bavil. Rozum sice rozpačitě a trochu   podrážděně přešlapoval stranou, ale emoce se   dostavovaly. Sice prchavé a slovy těžko   postižitelné, ale silné. Typický Ki-Dukovský   způsob vyprávění mě dokázal vtáhnout a   přinutil mě prožívat ten zvláštní příběh   s jeho hrdiny. A do budoucna zanechal spoustu   otázek, ke kterým bude stát za to se vrátit.