Černý korzár

"Černý korzár". Válečné běsnění, které v 17. století zachvátilo celou Evropu, poskytlo tomuto italskému filmu vhodné prostředí,v němž se výhodně uplatňují rytířské ctnosti opožděného středověku. Pod maskou hrdinskosti, rodové cti, mužnosti a smyslu pro spravedlnost, skrývá se jen důslednost hesla oko za oko, zub za zub. Krvavé skvrny smývají se novou krví, za jeden život padá tisíc jiných, a to vše v ozáření pozemních a námořních masakrů, za štěkotu děl, pušek, řinčení mečů, jimž zde dokonale vládnou i ženy.

Film sám o sobě je však technicky lepší, než poslední italská produkce která se objevila na projekčních plátnech protektorátních kin.V kolektivních scénách a v záběrech ze života korzárů, byli italští výrobci učenlivými žáky velkých filmů anglických, i když ještě neměli jejich samozřejmé rutiny, nekřečivosti a smyslu pro humor i v tragických situacích. Jako celek působil film sugestivně svým napínavým dějem a zdařilou evokací onoho kouzla primitivů ve zbrani, které kdysi poutalo ve výpravných filmech Tři mušketýři.

Hereckým podáním jsou zde italští umělci (Ciro Veratti, olympijský vítěz v šermu, a Silvana Jachino) ještě velmi strozí a toporní, jejich válečnická italština ztrácí slakost a srozumitelnost, měníc se i v lyrických partiích na chrlení vojenských rozkazů a hlášení. Vniká-li již současný život anachronicky do filmů s historickým pozadím, měl by být aspoň umělecky destilovaný a přeložený do vyšší názorové a nazírací roviny, se smyslem pro nepomíjející hodnoty.