Čas znovu nalezený

Patrně nejzajímavější z proustovských adaptací a parafrází. Moderní, lehce ironická, poznamenaná Ruizovým magicko-realistickým stylem. Píše se rok 1922. Marcel Proust na smrtelném loži se probírá fotografiemi. Promítá si v paměti znovu celý život a reálné postavy se mu prolínají s fiktivními. Nakonec fikce nad realitou převáží…

Autor/Zdroj: /IX. FEBIOFEST

Koprodukční snímek režiséra chilského původu Raoula Ruize Čas znovu nalezený vznikl podle románového cyklu francouzského spisovatele Marcela Prousta Hledání ztraceného času. Série sedmi románů, patřících k základním dílům moderní světové prózy, vycházela v letech 1913 (Svět Swannových), 1918 (Ve stínu kvetoucích dívek), 1920-1921 (Svět Guermantových), 1921-1923 (Sodoma a Gomora), 1923 (Uvězněná), 1925 (Uprchlá) a 1927 (Čas znovunalezený). Přestože hlavním rysem Hledání ztraceného času je důsledná subjektivizace vnímání a tvorby, je dílo jakožto komplexní „obraz mravů“ srovnáváno s Balzacovou Lidskou komedií. Ruizova adaptace se odvíjí od posledního dílu, avšak v různých motivech oživuje příběhy a postavy z celého Proustova literárního monumentu. - Zestárlý a na lůžko připoutaný Marcel Proust (1871-1922) dokončuje svůj poslední román. Pod vlivem starých fotografií si oživuje vzpomínky na různé etapy svého života a zachycuje je ve svém díle. Právě paměť je podle něj tím, co dělá člověka člověkem. V proudu spisovatelova vědomí tak ožívají lidé, jež kdysi poznal: jeho lásky Albertine a Gilberte, mladistvá noblesní dáma Odette de Forcheville, nekonformní mladý houslista Charlie Morel, Gilbertin manžel a Marcelův přítel Robert de Saint-Loup, vlivný afektovaný homosexuál baron de Charlus a další. Převážná část Proustových „filmových“ vzpomínek je vázána na prostředí salonů lepších pařížských rodin Verdurinových a Guermantesových, na letovisko Balbec a na Benátky, a na dobu první světové války. - Raoul Ruiz pečlivě rekonstruuje dobový rámec, v němž se Proustovo vyprávění odehrává. Ve shodě s předlohou zde ovšem nejde o příběh, nýbrž o mnohovrstevný asociativní proud úvah a retrospektiv, které se odvíjejí nezávisle na chronologii; často jsou vyvolány zmínkou o jménu, nějakým předmětem nebo obrázkem, jindy se zase účastníci „nových“ událostí zpřítomňují ve své dávné, mladistvé podobě. Vyprávění pak ozvláštňují fantaskní, jakoby surrealistické vize, v nichž se subjektivní vzpomínka, původně odsouzená k zániku spolu s tím, kdo si ji vybavuje, stává trvalou součástí uměleckého díla. - Ani dlouhé filmové převyprávění (163 min.) samozřejmě nemůže plně postihnout obsáhlou předlohu. Mnoho motivů z cyklu je zde připomenuto pouze několika slovy či nějakým odkazem. Ruizův snímek je však každopádně věrný stylu Proustova díla; zároveň je ovšem srozumitelný a stravitelný pouze pro ty diváky, kteří jsou se spisovatelovou tvorbou obeznámeni. - Obtížně zfilmovatelné dílo se před Ruizem pokusil zdolat jen Volker Schlöndorff francouzsko-německým filmem Swannova láska (1983, FP 6/87), vycházejícím z první části Světa Swannových. Poslednímu období Proustova života se věnoval německý snímek Céleste (1981, r. Percy Adlon), natočený podle vzpomínek spisovatelovy oddané bytné.
-zk-, Filmový přehled 2003/4

Autor/Zdroj: -zk-/Filmový přehled