Bůh masakru

Myslím, že jsem tu zbytečný. Ženské si pořád myslí, že potřebují muže jako otce, jako by jim to pomohlo.

Chovat se slušně vlastně nemá smysl. Čestnost je blbost, jenom to člověka oslabí, když přestane předstírat.

- Tohle znám: člověk dělá všechno pro to, aby se choval co nejlíp, a nakonec skončí poníženej a úplně sám.
- Rodíme se sami a umřeme sami, tak co. Kdo si dá skotskou?

Nikdo se v podstatě nestará o nic jiného než sám o sebe. Jistě, všichni bychom rádi věřili v určitou nápravu, v něco v čem by se neskrývaly absolutně žádné sobecké důvody. Třeba ta knížka, co píšete o Dárfúru... Ne, ne, já myslím, že je to skvělé... vy jste si řekla: "Vyberu si nějaký masakr - dějiny jsou jich plné - a napíšu knihu." Každý potřebuje nějaký únik.

Proč to všechno nejde jednodušeji, kruci? Proč musí být všechno tak zoufale únavný?

Manželství je ten největší trest, který na nás bůh sesílá - manželství a rodina. Podívejte se na to trochu s nadhledem: děti z vás vysávají život, dokud nejste starý a úplně prázdný - zákon přírody. Všechny ty mladý páry, co se pořád nadšeně voděj k oltáři, nic nevědí, nemaj tušení, jsou šťastný, nikdo jim neřekne, co právě začíná. Jako jeden můj dobrej kamarád: čeká dítě se svojí novou holkou a já říkám: "Cože! Dítě v našem věku? Seš snad blbej? Máš deset, možná patnáct dobrej let do doby, než dostaneš raka nebo než tě klepne pepka, a ty si je chceš kazit nějakým parchantem?"

- Děti se na hřišti perou odjakživa - to je zákon přírody. I při minimálním vzdělání člověk musí pochopit, že právo a násilí k sobě mají blízko; prapůvod práva, jak jistě víte, je hrubá síla.
- Snad někde v jeskyni, ale ne v našem světě.
- V našem světě! Povězte mi o něm! Já věřím v boha masakru, jehož vláda je odnepaměti neotřesitelná. Zajímáš se o Afriku, že? Víš, právě jsem se vrátil z Konga: mají tam děti, které se už v osmi letech učí zabíjet; během dětství mohou zabít stovky lidí; zabíjejí mačetou, samopalem, kalašem (kalašnikovem), duťákem (granátometem)..., takže je jasný, že když moje dítě vyrazí jinýmu dítěti zub nebo dva zuby nějakým klacíkem na pískovišti, nejsem z toho tak šokován a zděšen jako ty.
- Pochopte, že tihle nadlidi, jako je můj manžel, ti důležití, se málokdy zajímají, co se děje v jejich okolí.
- Přesně tak!
- Nechápu proč, nechápu proč. Všichni jsme obyvateli jednoho světa; proč bychom neměli mít pocit sounáležitosti?
- Penelopo, nechej už těch svých pompézních keců!
- Grrr, já ho zabiju!
- Běž s tím už do prdele, Penelopo, už dost tý tvý zasraný korektnosti!
- Já v ni věřím!
- Jó, ty jí věříš, věříš jí. Můžeš se podělat s těch svejch súdánskejch křováků a taháš to do všeho ostatního.
- Jsem zděšená! Jak se můžeš před lidma chovat tak odporně?
- Protože se mi to líbí, rád se před ostatníma chovám odporně.

Farmaceutické společnosti jsou nejhorší. Profit, profit, profit. Jen ten sajrajt prodat, co? Žádná odpovědnost. Máte fakt bezva práci.

- To byl ten nejhorší možnej nápad: nikdy jsme se neměli scházet.
- A cos čekala? Nějaké potvrzení univerzálních hodnot?